[1.3.2017 – Jeník] Letošní zimní sezóna v našem podání spočívala ve sporadickém tréninku a závodech železnohorského poháru běhů do vrchu, na které mě upozornil Pája. Zejména v prosinci a lednu to byly skoro jediné běhy, co jsme stihli. Z účasti jsme ale nadšeni a všem můžu účast vřele doporučit.
17. 12. 2016 – Vánoční běh (Křížovka – Kubíkovy duby)
Vybíhalo se z hospody Křížovka, směr Běstvina a pak pěkně nahoru na Kubíkovi duby. Nevýhodou těchto závodů je, že už je pěkná zima (tentokrát asi 4 pod nulou), ale to je vyrovnáno tím, že se pěkně zahřejete. Dorazili jsme s Pájou s dostatečným předstihem, takže jsme měli i čas na rozběhání, otestování vhodného oblečení a uložení záložního do vozíku, který ho doveze do prostoru cíle. Dost nás zajímalo, kolik bláznů běhá v mrazu před Vánocema do vrchu, ale byli jsme překvapeni, že docela dost (přes šedesát). Také je jisté, že tam nikdo není náhodně, že si jako půjde zaběhat s rodinkou a tak kvalita pole je vysoko. Sice jsme hodně promýšleli taktiku, jestli se má cenu hnát ten první kilometr pod kopec, nebo se šetřit na výstup, ale závěr byl, že tempo nejsme schopni ani správně určit ani udržet, takže nejlépe běžet pořád, co to dá. Toho jsme se po startu drželi a skutečně, jakmile se trasa stočila do vrchu, bylo po taktizování a člověk jen supěl a snažil se posouvat nohy nahoru. Také problémy se zimou byly pryč a sundával jsem kulicha a litoval, že nemůžu sundat triko. Do vrchu jsem dlouho neběžel, takže jsem s překvapením zjišťoval, jak to neubývá. Přestože skutečně do kopce se běželo jen 2,5 Km, nezdálo se, že bych se přibližoval k cíli. Nejdřív tam byla cedule 2 Km a za strašně dlouhou dobu 1,5 Km. Trochu jsem doufal, že cíl je už na rozcestí pod Kubíkovy duby, ale trasa nemilosrdně zamířila až na hřebenovou partii. Až posledních 300m bylo pozvolnějších, ale tam už jsem měl všechnu krev uvařenou a byl rád, že jsem nezpomalil (čas 18.25 – 20. místo). Pája doběhl chvíli za mnou (čas 20.14 – 30. místo), což bylo způsobeno tím, že jako obvykle si odskočil za smrček. Za tímto účelem již sebou nosí speciální závodní toaletní papír z karbonových vláken testovaný v aerodynamickém tunelu. Organizace závodu fungovala skvěle, do prostoru cíle dopravili nejen suché svršky, ale i čaj a 5 litrů rumu. Dolů se tedy běželo zvesela a v hospodě bylo velkolepé vyhlášení výsledků asi v 20 kategoriích a tombola. Bohužel ani v závodě ani v tombole jsme nic nevyhráli a na následující program jsme nemohli zůstat, tak jsme opustili útulný sál hospody směr domov a byli jsme rádi za kilometry naběhané před Vánocemi.
14.1.2017 – Spálavka (Libice nad Doubravou – Spálava)
Skutečně zimní běh. V den závodu se spustila sněhová vánice, teploty opět pod nulou a výkon byl jen se dostat na start. Bylo trochu těžké přesvědčit všechny doma, že jde o dobrý nápad, jít závodit do vrchu. Zvláště manželka, která mě vezla na start vyjadřovala pochybnosti, jestli vůbec někdo poběží, nebo-li „kolik magorů jako já s Pájou pojede kalamitou pro 30 minut utrpení“. No opětovně překvapivě hodně (asi 60). Do Libice jsme po zavátých silnicích dojeli krokem asi 15 minut před startem. Registroval jsem se a marně hledal v davu či na startovní listině Páju. Hledání bylo o to napínavější, že mě měl pak odvézt domů. Nakonec i start musel být odložen, protože vozidla pořadatelů se bez sněhových řetězů nemohla dostat do prostoru cíle. Pája přijel 8 minut po oficiálním času startu, ale právě včas, aby stihl posunutý start. Tento závod byl delší než ten před Vánocemi (5 Km) a naše kondice rozhodně nebyla větší (pro mě to byl první běh v novém roce). Začali jsme tedy zlehka. Ovšem na otevřených pláních za vesnicemi bylo jedno, jak rychle člověk běží. Vítr tam hnal sníh přes pole proti nám, našlapovalo se do stop běžce před vámi, sníh někdy po kolena a Spálava v nedohlednu. Pája byl evidentně v lepší formě a popobíhal závodním polem vpřed, kde to závěje dovolovaly. Před lesem jsem už už cítil naději, neboť se zastavil a přikrčil, ale tentokrát nevytáhl toaleťák, ale jen si dotáhnul tkaničku. Měl jsem ho tak celou dobu na dohled, ale v klíčových pasážích v nejprudších stoupáních jsem místo, abych zabral, spíš zastavil a neměl šanci se mu přiblížit. Je pravda, že mě také skoro nikdo nepředběhl, některá místa skutečně už v podstatě běžet nešla. Závěrečných 400m je po vrcholových pláních Spálavy, po kupodivu prohrnutých cestách a tak by si je člověk i užil, kdyby tam nebojoval s ledovým větrem ženoucím vločky 80km v hodině. Doběh vypadal jako cíl polárního survivalu. Z bílé mlhy vystupovaly postavy vysílených běžců, v čase 33:28 Pája (22. místo) a já v 34:44 (25.místo). Tentokrát se v cíli podával čaj a medovina, čímž posilněni a zahřáti museli jsme absolvovat identickou trasu zpět. V hospůdce jsme již ani nepočkali na vyhlašování, ani tedy netušíme, zda byla tombola, ale opět je třeba poděkovat organizátorům za skvělý závod a organizaci v nelehkých podmínkách.
25.2.2017 Železnohorák (Bezděkov – Vestec)
Vyvrcholení poháru už probíhalo v jarní atmosféře. Sníh téměř roztál a sotva zbyl na sněhové sochy zmijovek – symbolu právého Železnohoráka. Organizátoři vyhlásili speciální kategorii, která zahrnovala běžce, kteří závod absolvují v železnohorském kroji – červených trenýrkách, bílém tričku a zmijovce. Jelikož se dokonce v této kategorii vracelo 50,-Kč startovné a žena si stěžuje, že hodně utrácím za sport, sehnal jsem příslušný oděv a do kategorie se kvalifikoval. Doprava byla tentokrát jednodušší, neboť nebyla vánice a na start nás dovezla Jana s Daníkem. Před závodem si s námi proběhli trať, ale pak nám už jen fandili a do závodu nezasáhli. Tento závod se od předešlých lišil tím, že obsahoval opravdu strmé výběhy mimo cesty alá Velká Kunratická, takže jsme si hrábli hodně hluboko. Doufal jsem, že v kategorii Železnohorák budu mít šanci, ale již na druhém kilometru jsem před sebou viděl asi deset zmijovek a poznal, že Železnohoráci jsou drsní hoši. Alespoň jsem skončil před Pavlem, který startoval zezadu a již můj náskok nedohnal (časy 29:19 a 30:05 – 27. a 33. místo). V každém případě pěkné počasí a terén dali zapomenout na únavu a 5,3 Km pěkně uteklo. Jako vždy v cíli čekalo rychlé doplnění energie (čaj + koláč) a suché obleky a následoval seběh ke startu. Organizace byla velkolepá, pro účastníky byl postaven obří vyhřívaný párty stan a udílely se hodnotné ceny ve všech možných kategoriích a pohárech (my i přes účast ve všech třech kláních jsme na poháry nedosáhly a brali 12. a 15. místo). Po dvou a půl hodinách nakonec vyhlašování skončilo a započaly oslavy konce poháru za použití hlavní ceny – bezedného půllitru Chotěboře. Toho jsme se však již neúčastnili, jelikož světským požitkům neholdujeme a dáváme přednost tvrdému tréninku. Díky organizátorům a také Janě, že tam s námi vydržela a hladce to odřídila tam i zpět.