Běh jak Brno
běžecký klub heřmanův městec [11.4.2016 - Jeník] O víkendu jsme se s Lenkou a Julinkou vydali navštívit brněnskou sekci Běžeckého klubu tedy Míšu s Filipem. Čirou náhodou to byl také víkend, kdy se v Brně konal půlmaraton a tak jsem byl vyslán jako zástupce rodiny do závodu. Před odjezdem jsem ještě volal bratru Vítkovi, abych mu popřál hodně štěstí v Pardubickém půlmaratonu, kterého se tradičně účastní, a který se konal v sobotu, ale Vítek mi oznámil, že naštěstí o víkendu nemusí běhat, neb je na školení v Brně. Tak jsem ho jemně upozornil, že si má vzít kecky a zapsal ho do startovní listiny též.
Počasí bylo skutečně nádherné, slunce zalilo rozkvetlé Brno a teploty šplhaly k dvacítkám. Sobotu jsme tak strávili příjemnou procházkou po Brně včetně vyzdvihnutí startovních čísel v Běžecké speciálce a někteří dokonce využili odpoledne ke krátkému plaveckému tréninku na Kraví hoře. Vítek tvrdil, že se účastnil školení, ale je zde podezření, že někde něco tajně trénoval.
Neděle pak už byla ve znamení předstartovní horečky a přesunu do místa startu na náměstí Svobody. Již od rána byla jasná obloha, hlášeno pětadvacet ve stínu a hrozilo, že na trase budeme až příliš nažhaveni. Na klidu dále nepřidával fakt, že s touto distancí jsme všichni měli snad nejméně zkušeností. Pro Filipa s Míšou to byl první půlmaraton, a já s Vítkem máme paradoxně naběháno víc maratonů než půlek. Nicméně pro tento závod měli všichni spíše skromné nebo spíš tréninkové cíle a tak nálada v týmu byla dobrá, i když Míša občas utrousila, že pravděpodobně na trati umře.
Brněnský půlmaraton je spíše menším závodem, i když se ho účastní až 3 tisíce běžců (spolu s desítkou). I sám fakt, že ho pořádají den po pardubickém mistrovském závodě naznačuje, že nemíří na špičkové atlety a výkony, ale spíše na regionální běžecké nadšence. Místo keňských hvězd zde mají Dana Orálka, který si tak alespoň může zaběhnout svůj dopolední trénink s oficiální časomírou. Atmosféra závodu a všeho okolo je tak velice pohodová a amatérští běžci jako my ocení, že se v závodě kolem nich neženou davy běžců dvacetikilometrovou rychlostí.
Pravda fronta na přenosné záchody i tak byla velká, ale zase nebylo kam spěchat - do koridoru jsme se lehce dostali a zaujali pozici dle libosti a již se šlo na věc. Cíle byly stanoveny takto: Já jsem chtěl běžet pod čas 1:25, Vítek 1:28, Filip 1:45 a Míša chtěla neumřít. Tomu odpovídaly nastavená tempa od začátku. Já jsem se snažil vyvézt s rychlým čelem závodu, Vítek se snažil vyvézt se mnou a Filip si šetřil kolena při seběhu k nádraží zatímco Míša se ládovala datlemi, které si nesla v kapse pro případ krize.
Trasa závodu bohužel kromě startovní a cílové fáze mnoho krás nenabízí. Jde cestou nejmenšího odporu tedy po výpadovce k výstavišti, okolo něj a zpět. Jediným rozptýlením je běh po velodromu, kde se krouží jedno kolečko, ale i tam, stejně jako na výstavišti na vás spíš dýchne bezútěšnost zašlé slávy než pocit velkolepých kulis pro vrcholné výkony. To ale bylo vynahrazeno nadšenými fanoušky, kteří se sešli nejen na Svobodárně, ale i na nárožích a podél trati a hlasitě povzbuzovali všechny běžce.
běžecký klub heřmanův městec Dospěl jsem s Vítkem za zády na třetí kilometr, a jak jsem se tak snažil vyvážet za čelem závodu tepovka mi stoupla nepříjemně vysoko. Usoudil jsem, že z tréninkových důvodů se zkusím neutavit a začal zmírňovat. I tak to bylo na Vítka moc a pozici za mými zády opustil za účelem sbírání sil na zbytek závodu. Sice mě netěšilo, že spolu s tepem mi kleslo i tempo, ale již jsem si zvykl, že bez pořádného tréninku nebojuji o přední pozice a raději si užíval, že nemám srdce až v krku. Okolo mě různě oscilovali ostatní závodníci podle toho, jestli zrovna přepalovali tempo, nebo se vzpamatovávali z předchozího přepálení jako já. Při návratu k otočce u startu (běžela se dvě kola) jsem mohl vidět čelo závodu, kde se hnal nějaký mladík kosmickou rychlostí (Martin Kučera) a již hodný kus za ním Orálek. Také jsem si ověřil, že se pohybuji přibližně okolo dvacátého místa, takže na tom nejsem tak zle, ale zas se nemusím stresovat, že bych to ještě mohl dotáhnout např. do desítky.
běžecký klub heřmanův městec Po otočce, jsem pak potkal i Vítka a Filipa, oba zjevně v dobré formě a přibližně na svých plánovaných tempech. Míša běžela již dále vzadu, ale vypadala v pohodě. Ostatně sluníčko postupně začala zakrývat oblačnost a tak nebyly podmínky vůbec špatné. Pravda pár běžců toho dne zkolabovalo a sanitky měly napilno, ale to nemuselo jít vše na vrub horku.
Mé vnitřní smíření s průběhem mého závodu narušila až vedoucí žena, která mě předběhla na třináctém kilometru, což se poněkud dotklo mé mužné cti, tudíž jsem se pochlapil, zavěsil se za ní a nechal se jí mužně odtáhnout na rovinkách v protivětru k výstavišti. Poté jsem dokonce nabral sílu a ještě se dostal před ní, ale časem mě stejně svým strojovým tempem odpárala a do konce závodu zůstala pár desítek metrů přede mnou. Tak to děti dopadá, když málo trénujete.
Na šestnáctém kilometru jsem usoudil, že bych měl zkusit co ve mně je, nehledě na to, že průměrné tempo povážlivě klesalo a bylo na čase ho zdvihnout. Sice se mi skutečně podařilo vybičovat úsilí a tepovku do červených čísel, ale žádné závratné zrychlení se nekonalo. Podařilo se mi alespoň předběhnout asi tři závodníky a udržet průměrnou rychlost nad 15km/h. Nejvíc jsem se bál kopce zpátky na náměstí Svobody, ale podařilo se mi ho vyběhnout celkem hbitě a do cíle jsem dokonce sprintoval mohutně povzbuzován mými holkami. Čas 1:24:23 - cíl splněn. O pouhé čtyři minuty za mnou dobíhal můj bratr též ve stanoveném limitu. Filip doběhl v klidu, jelikož si zkušeně stanovil cíl hodně nízko, mohl většinu závodu obhlížet krásy Brna, a pak teatrálně finišovat v čase 1:35. I Míša splnila svůj cíl - svůj první půlmaraton nejen přežila, ale také slušně zaběhla za 2:25. Po doběhu jsme se odebrali na makrobiotický oběd - žebra pečená na medu a pěkně zakončili pěkný sportovní víkend debatou, jestli v maratonu popř. ironmanu máme běžet stejná tempa nebo vyšší. výsledky zde...