Hrůza v černém lese
15.6.2013 - Jeník - Samozřejmě nesbíráme zkušenosti s organizací závodů jen v Čechách, ale koukáme se, jak se to dělá v "civilizovaném světě". Za tímto účelem jsem se s ženou Lenkou zúčastnili X-trail-pulmaratonu . v Breitnau - malé vesničce v Černém lese nedaleko Freiburgu. No dobře - hlavní důvod byl, že jsme chtěli navštívit naše kanadské přátele Davida a Bridget, kteří byli ve Freiburgu na pracovní návštěvě. Po utrpení na pražském maratonu by mě stěží napadlo přihlásit se na závod, jenž má v podtitulu "nejtěžší půlmaraton v Německu". Takhle jsme ale spojili příjemné s příjemně nepříjemným a ocitli se na startu 21km závodu, jenž vede přes horské údolí a překonává dvakrát převýšení 300m se stoupáním až 30%.
Organizace závodu byla výborná. Zázemí závodu se nacházelo v městském outdoor parku, takže vše nezbytné bylo k dispozici - obří stan s podiem a lavicemi, záchodky a stánek s pivem. Závod nebyl až tak masový, sjelo se asi 500 lidí, takže tak akorát a fronta na záchod žádná. Pro nás byl závod spíše tréninkovým. Lenka se připravuje na Ulmský maraton v září (a samozřejmě na Podzimní běh) a já jsem po delším odpočinku chtěl trochu rozhýbat nohy. Jedniné, co jsme vyčetli z mapy trati bylo, že největší kopec začíná na 16km a že zbytek tratě by mohl být relativně mírnější srovnatelný např. se závody na Monaku.
Hned po startu trať trochu vystoupala nad Breitnau a kdo chtěl, mohl se kochat výhledem na pastviny Schwarzwaldu. Poté se pět kilometrů klesalo roklí okolo potoka. Trať tu byla velice terénní s kameny a kořeny. Dokonce se také sbíhaly schody až žebříky a přebíhaly úzké mostky. Na šestém kilometru jsme podběhli silnici na dně údolí a začali stoupat do svahu. Kopec se stával prudším a prudším a nezdálo se, že by někde končil. V hlavě jsem měl, že vražedný kopec začíná až na 16.km, ale nedokázal jsem si představit, že byl větší než tento. Za chvíli už jsme všichni šli a závod se změnil v horskou túru. Na vršku údolí se trať začala zase ztáčet dolů a poměrně mírně klesat zpět na dno údolí. Zde se probíhalo okolo turistické atarkce - největších kukačkových hodin na světě (tak takovou atrakci asi v Městci neseženeme). To bylo na 15km a zde začalo obávané nejhorší stoupání. Zpětně jsme se ale všichni shodli, že to už nebylo tak strašné, protože prudkost kopce nedovolovala úvahy, jestli běžet či ne, a tak jsme si "odpočinuli" chůzí po klikaté kamenité cestičce s tepem na 80% maxima. Posledních pět kilometrů bylo rovinatých až z kopce a tak nebyl problém to doklepat.
V cíli jsem byl o pár minut dřív než Dave, což mě potěšilo, neboť jako vedoucí našeho edmontonského triatlonového klubu a špičkový biker byl pro mě vždy velkým vzorem (pravda nyní už u něj trénink také ustoupil rodině, ale na to se historie neptá). výsledky zde Bridget doběhla třetí ve své kategorii, Lenka šestá. Obě dostali diplom, přičemž při jejich předávání nastalo menší nedorozumění. Bridget trochu trvalo, než poznala své jméno v německém provedení a právě když ji vyhlašovali podruhé, vstupovala na podium také trochu opožděně čtvrtá závodnice. Organizátoři si mysleli, že je to Bridget, řekli jí, ať se postaví na stupně vítězů, předali jí ceny i diplom s Brigetiným jménem - ta se tomu vůbec nebránila, udělalo se skupinové foto vítězné trojice a bylo po ceremoniálu. Bridget pak musela onu ženu pod podiem obrat o to, co převzala jako cenu za 3. místo, ale tu chvíli slávy už Bridget nikdo nevrátí. Takže to je jedna poznámka pro organizátory - je dobré bezpečně identifikovat vítěze. Na regeneraci jsme pozřeli nějaké to německé pivo a buřty a jeli domů. Docela jsme si pochvalovali, že nás nic moc nebolí, že silniční rovinatý závod by snad byl horší. Ale přes noc se to rozleželo a ráno jsme zjistili, které že to svaly a šlachy se používají k výstupům a seběhům a všichni jsme měli co dělat vyjít (a hlavně sejít) schody.