První a možná poslední
běžecký klub heřmanův městec 22.3.2015 - Jeník - Přestože letos přestupuji z TSG Söflingen do Běžeckého klubu Heřmanův Městec, ještě v dresu ulmského klubu jsem absolvoval závod Ulmské komory řemeslníků, který byl zajímavý zejména tím, že jsem ho vyhrál. Jakkoli tento úspěch může býti relativní s ohledem na účast a kvalitu závodu, jedná se o mé první a možná také poslední vítězství v oficiálním běžeckém závodě a tak připojuji reportáž:

Závod byl velmi podobný Podzimnímu běhu v Městci. Na dvou tratích (6 a 10km) asi 100 závodníků. Já jsem se ho účastnil už podruhé (loni jsem byl třetí), takže jsem tušil, že mám jistou šanci na přední umístění (zejména když zima a vítr odradili mnoho lidí od účasti). Pouze jsem se bál, aby soupeři nevyužili mé jediné slabiny a to že jsem slabej. Letos mi to běhá nějak ztěžka, ale zařekl jsem se, že zkusím držet čelo závodu a případně i útočit, aby doma neřekli, že jsem se nesnažil.
Všichni začali dost vlažně, tak jsem rovnou zaútočil, aby se ukázalo, kdo to myslí vážně, načež na 2km se situace vytříbila tak, že jsem běžel já, 100m za mnou dva maníci a pak nikdo. Již jsem se chystal nasadit taktickou variantu, že bych se jim vzdálil natolik, aby ztratili chuť mě stíhat (tzv. závodění hlavou), nicméně pak jsem od toho upustil, jelikož jsem na to neměl (tzv. korekce nohama). Špatná forma mě dostihla na čtvrtém kilometru, stále v dosahu pronásledovatelů, a ti ukázali, že mají velkou chuť ke stíhání. Na šestém kilometru už byl rozdíl asi jen 20 metrů a již jsem cítil jejich horký dech na mém zpoceném zátilku (blé).
běžecký klub heřmanův městec Na sedmém kilometru jsem již tušil, že náskok neudržím a opět budu jen první v kategorii "senioři", což mi v šestatřiceti přijde dosti potupné. Ale tím, že mě ještě nedostali, naznačovali, že i oni mají s tímto tempem problémy a tak jsem si řekl, že nedám pohár Komory řemeslníků lacino a přešel do módu "lepší mrtvý než druhý" (německy: "Pokal oder Spital").
Na každé rovince, když už se dotahovali jsem opět vyškrábnul kousek energie a trochu zrychlil, což možná nemělo moc vliv na celkové tempo, ale alespoň jsem doufal, že je to nase...štve. Možná, že je to nakonec trochu zdeptalo, protože už se rozdělili a hrozbou zůstal jen jeden. Poslední kilometr jsem pojal jako poslední interval v tréninku - tedy nechat tam vše a když jsem se před vběhnutím na stadion otočil, viděl jsem, že mám solidní náskok a že soupeř nekontruje, nebo-li, že už to vzdal (hochu, hochu, kdybys to vzdal na druhým, tak jsme si oba ušetřili spoustu bolesti). V řevu davu (stáli tam startér a pár běžců z krátkého závodu) jsem oběhl finální kolo po stadionu, napůl v mdlobách proběhl cílem a vysílen padl na trávník. Možná malé vítězství pro běžecký svět, ale velké pro člověka (tedy mě).