Plavčíci na pražském maratonu
12.5.2013 - Jeník - V rámci přípravy na pořádání vlastního závodu jsme letos absolvovali jeden z největšších závodů v Čechách - Pražžský mezinárodní maraton. Vítek jako skoroPražžák se ho účastní pravidelně. Pro mě to byla první účast, jakožžto i můj první maraton v žživotě. Obohacen touto zkušeností bych nyní rád předal příšštím generacím nějaké své postřehy, jak na to (nebo sp횹 jak to nedělat).
Den před maratonem pěkně proprššel, a proto jsme očekávali to nejhoršší. V den závodu se ale objevilo nad Prahou sluníčko a společně s příjemně navlhčenými ulicemi vytvářelo ideální podmínky pro 3 ažž 4 hodinky utrpení. Organizace závodu byla perfektní, takžže jsme si dělali poznámky, jak na to (například bysme taky mohli k startovnímu číslu dát zdarma celodenní jízdenku na městeckou MHD). Na Václaváku byla obří přípravná zóna, kde jsme se převlékli a uschovali své batohy, jakožžto i prozkoumali přenosné záchodky zevnitř. Poté jsme se přesunuli na Staromák, kde je start i cíl slavného maratonu. Oba jsme byli zařazeni do druhé startovní vlny (Vítek díky svým předchozím výsledkům, já díky svému optimismu při přihlaššování, kdy se udává předpokládaný čas). Přestožže v první startovní vlně bylo asi 500 lidí, na startu jsme stáli asi 8 metrů od keňského čela závodu a po startu tudힾ nebyl problém dostat se z davu a nastavit vlastní tempo.
Vítek mě sice radil, žže hlavní je to nepřepálit, ale já bohužžel nevěděl, jaké tempo užž je přepálené a jaké jěště ne. Maraton se t잾ko zkoušší nanečisto (můj dosavadní nejdelšší tréninkový běh byl 39km), a tak bylo t쾞ké říct, co snesu. Pro jistotu jsem se nešetřit se a nastavil velice ambiciózní tempo 3.55min/km, občas ješště zvyššované v případě, žže jsem se chtěl s někým vyvézt. No, krize se dostavila překvapivě brzo - asi na dvanáctém kilometru. Na jednu stranu bylo blbé, žže mi ješště 30km zbývá. Na druhou stranu jsem těch prvních 12km zaběhl tak pekelně rychle, žže jsem si menší krizi mohl dovolit. Pořád jsem si představoval, žže tak trochu zpomalím, oklepu se a pak nasadím takovéto udržžovací tempo 4:30min/km. Na 21. km jsem se tedy dokopal ve stále velice solidním čase 1:25. Užž jsem ale cítil, žže to teď bude jen a jen horšší. Začal jsem se loučit s vidinou skvělého výsledku, ba přímo jsem začínal přemýššlet, jestli se vůbec dostanu do cíle. Atmosféra na trati byla skvělá, spousta lidí byla takřka po celé délce trati, mezi nimi i má žžena Lenka, která mě mohutně povzbuzovala, k čemužž měla četné příležžitosti, protožže trať se motá okolo Vltavy a několikrát přes ní, takžže některé body trati se proběhnou asi ššestkrát.
Sice se říká, žže největšší krize přichází na třicátém kilometru, ale toho jsem se nebál, protožže užž jsem se cítil tak blbě, žže jsem si nedokázal představit, žže by to ššlo ješště hůř. No, ale ššlo to. Moje tempo vytrvale klesalo teď užž pod 5min/km (cožž jsem dle tréninkových výkonů myslel, žže dokើu b잾et i se zlámanýma nohama). Na třicátém pátém užž bylo jasné, žže vysněný čas pod tři hodiny nestihnu a opět mě přepadaly myššlenky na vzdání. Píchalo mě v břišše, v hrudi, svaly vypovídaly služžbu, na jedné noze jsem měl puchýř na druhé mě ukrutně bolel palec a stále zbývalo 7km. Také to počasí užž se nezdálo tak ideální a stále více pálící slunce jsem začínal dost nenávidět. (Ostatně i profesionálové nakonec zůstali za očekáváními, takžže asi opravdu nebyly podmínky tak skvělé). Jediné, co mě stále motivovalo pokračovat v závodě, byl fakt, žže v této fázi závodu užž nejkratší cesta do cíle vede stejně po trati a je lepšší to doběhnout, nežž dojít. Začal jsem zastavovat v občerstvovacích stanicích, čímž tempo klesalo dál k 6min/km. Kažždých 2.5km se střídaly občerstvovací stanice s banány, pomeranči, solí, hrozinkami a pitím a osv잾ovací stanice s vodou popř. iontovým nápojem na pití a mokrými houbičkami na omytí. Snažžil jsem se do sebe dostat vššude něco, ale tělo užž to moc nepřijímalo a necítil jsem, žže by to nějak pomáhalo vyrovnat úbytek sil a tekutin.
V posledních kilometrech mě napadla straššná myššlenka: "Co kdyžž mě dohoní Vítek?“". Občas jsem ho viděl po otočkách v protisměru a vypadalo to, žže si držží pěkné stejnoměrné tempo. V nejlepšší formě tady maraton zaběhl za 3h03min, takžže v tuhle chvíli užž by se mohl blힾit. No ukázalo se, žže průběh jeho závodu byl v podstatě stejný jako můj, jen trochu pomalejšší a to přesto, žže nevybíhal s takovými ambicemi jako já. V jeho případě byl trénink dost naruššen problémy se zády (neboli místo čtyř měsíců trénoval jen čtyři týdny) a to se v maratonu projeví.
Posledních pár kilometrů užž se změnilo v peklo. Čím víc jsem zpomaloval, tím déle každžý kilometr trval a samozřejmě s přibývajícím časem se zase zhorššoval můj stav. Občas jsem užž zastavoval i mimo občerstvovačky, ale to vžždycky diváci u trati začali křičet „"Nevzdávej to!"“ a "„To už doběhnešš!".“ Na jednu stranu jsem měl chuť jim odpovědět, ať mi to předvedou, na druhou stranu mě to opravdu pomohlo popoběhnout a zkrátit to utrpení. 1km před cílem na odbočce do Pařížžské jsem se kouknul na hodinky a zjistil, žže můj čas je 3h3min. Docela mě to překvapilo, protožže to byl vlastně pořád solidní čas a vůbec neodpovídal výkonu za poslední hodinu. Poslední kilometr mi trval dalšších ššest minut a závod jsem tedy dokončil pod 3:10, cožž je sice pěkný výsledek z prvního maratonu, alež vyvstala věčná otázka, jestli by to šlo rychleji (popř. stejně rychle s méně bolesti), pokud bych nenasadil onu anti-maratonskou startegii (viz krasne sestupne kilometrove mezicasy). Samozřejmě ihned po doběhu, když jsem polehával na dlažbě v křečích, jsem se zapřisáhnul, žže užž maraton nikdy nepoběžím. Tento pocit ale většinou za pár dní odezní a člověk začne přemýššlet, žže by si mohl zaběhnout pro změnu třeba ultramaraton. Oficiální výsledky zde Vítek nakonec silou vůle dokončil za 3h41min, ale ten užž se určitě přihlaššuje na příšští rok v pevné víře, žže ty tři hodiny dá.
Závod lze vřele doporučit. Z organizačního hlediska ššlo vše opravdu hladce i v nacpané Praze a atmosféra byla skvělá (samozřejmě k tomu přispělo i to pěkné počasí - udělali jsme si poznámku, že ho muísme na náš závod objednat). Osobně bych jenom uvítal pestřejší výběr v občerstvovacích stanicích. Organizátoři zjevně mají nastavený systém, žže pokud vám nestačí, co dávají, tak si to musíte nést sami, cožž mi u tak velkého závodu přijde zbytečně minimalistické. Zejména závodníci, kteří stráví na trati ke čtyřem hodinám, by asi uvítali nějakou solidnějšší stravu (než jen ovoce) a k pití kromě vody a ionťáků třeba ještště kolu na povzbuzení.