Tak jsem už železný muž
běžecký klub heřmanův městec [18.6.2016 - Jeník] Tenhle závod stojí taky za reportáž, jelikož se na něm hned dva členové klubu kvalifikovali mezi železné muže a třetí potvrdil, že nerezne. Pro mě určitě přelomový závod, jelikož jsem hodně triatlonu dal, postupně ozkoušel všechny distance (dokonce i zimní triatlon), ale na Ironmanskou porci jsem nikdy neměl čas, kondici a gule. Poté jsem zas triatlon zavrhl a vrhl se na běhání, takže to vypadalo, že by se už shora uvedené prepozice nemusely dostavit zejména poté, co se dostavila dceruška a jiné poněkud kontradiktorní životní radosti.
Nicméně o Silvestru se dostavil Filip a povídá "Dáme Moraviamana". A já jsem řekl "Dobrej nápad". Ve víru silvestrovských oslav jsme velice snadno propadli nadšeným debatám o tom, jak budeme trávit hodiny na trenažeréch, naplaveme desítky kilometrů v bazénu, oběháme půl republiky a až sleze sníh, nebude pro naše kola žádná silnice dost dlouhá. V červnu tak staneme na startu Moraviamana zoceleni, připraveni na všechny závodní situace a v podstatě se bude jednat o formalitu před ještě tvrdšími závody. Jak to dopadlo, lze se dočíst dále.
Moraviaman je vlastně jediný pořádný závod ve stylu Ironmanu u nás. Má dlouhou tradici a jakž takž standardní podmínky. Pro pořádek uvádím, že není součástí značky Ironman, ale to je jedno, protože ten opravdový je jen jeden na Hawaji a ty ostatní jsou jen hodně drahé franšízy, které se tratí a podmínkami můžou a nemusí podobat jak Hawaji, tak Otrokovicím. Mimo jiné byl Moraviaman i oficiálním mistrovstvím ČR v dlouhém triatlonu, což dodávalo jak kvalitu, tak dohled triatlonové asociace. Na druhou stranu jde pořád pouze spíš o akci pořádanou partou nadšenců (a velký jim za to dík), jelikož v Česku je strašně málo lidí, kteří vám zaplatí za to, že je necháte hodiny trpět na trati (srabi!). Startovné je tedy přiměřené a účast též.
běžecký klub heřmanův městec Na startu jsme nakonec stáli tři - Filip, Já a Vítek. Vítkovi již se podařilo vytěsnit z paměti své hrůzné zážitky z Železňáka na Lipně, kde se on před mnoha lety posunul do kategorie IM a ve slabé chvilce se přihlásil do pekla znovu. Tomu samozřejmě napomohl fakt, že viděl nás, jak trénujeme, a došel k závěru, že to asi stačí a on takhle přeci trénuje taky. Podrobnější popis naší přípravy a její následky v závodu naleznete u popisu průběhu jednotlivých disciplín.
Příjezd, registrace a přípravy na závod proběhly poměrně hladce, když nepočítám zácpy na D1 a to, že nám při pokusu dát si pořádnou večeři před startem v pizzerii nevydali objednanou pizzu ani po hodině čekání. Důsledkem posledně jmenované komplikace bylo, že jsme do noci dělali jídlo na pokoji a odložili všechny přípravy na ráno včetně případného stresu, že jsme zapomněli kolo doma apod.
Ráno jsme také úplně nedisponovali časovou rezervou a do depa jsme dorazili asi půl hodiny před startem. To nám opět nechalo velice málo času na panikaření a řešení dilemat, která tyčinka má víc iontů. Vše jsme to dali nějak do kupy, naskákali do neoprénů a skrzevá záchod doběhli do prostoru startu v čase 6.58, tedy 120 sekund před startem. Dá se označit za malý zázrak, že nám pak, až na malé drobnosti, nikde nic nechybělo a že jsme měli neoprény správnou stranou dopředu.

Plavání
běžecký klub heřmanův městec O plavecké části lze říci jen to nejlepší. Počasí bylo krásné, voda teplá a přesto povolené neoprény. Poměrně přehledná trať spolu s relativně malým startovním polem umožňovala plavat pěkně svůj styl a tempo, a co se týče mě, šlo o jeden z mých nejlepších plaveckých zážitků. Přiznávám se - z plavání jsem měl strach. Letos jsem nenaplaval skoro nic, slovy asi třikrát jsem uplaval jeden kilometr volně (a tím neříkám, že předešlé roky to bylo něco), a čtyři kilometry v kuse jsem snad neuplaval v životě nikdy (proč taky že?). Proto jsem také v závodě plaval hodně opatrně a bez jakýchkoli ambicí na čas či umístění, načež jsem nesklouzl k obvyklým stavům vysílení a výrazného zpomalení, popř. křečí do nezvykle natažených nohou apod. I tahle část závodu je ale pekelně dlouhá až nudná, ale asi i díky neoprénu jsem na konci měl pocit, že bych si to mohl dát ještě jednou. Čas 1:17 není něco, čím se chlubit (ještě je tu velké podezření, že trať je ve skutečnosti kratší), ale myslím, že na poměr trénink/výkon jsem bezpečně na špici. Nejvíc jsem si ale cenil fyzické a psychické pohody po této neoblíbené disciplíně, protože ta bude dále hodně potřeba.
Pro případ, že by nevydali své vlastní memoáry, popíšu i mně dostupné informace o Filipově a Vítkově výkonu. Filip v přípravě věnoval velkou energii přechodu na kraul, přestože prsař je kvalitní, ale v závodě na otevřené vodě pořád nedokáže nový styl použít. Zejména na čtyři kilometry a ke všemu, když je to pořád pomalejší. Takže nakonec odprsoval v neoprénu celou trať bez větších problémů, nicméně se tím zařadil spíš na chvost plaveckých časů.
Vítek taky letos trénoval plavání (jako jediné) a něco z toho vytěžil, takže lezl z vody o pár minut dříve než já. Tyto minuty pak využil k boji s neoprénem v depu a tak jsem ho tam ještě potkal.

Cyklistika
běžecký klub heřmanův městec Přestože mnohem víc běhám, kdybych si měl vybrat, tak cyklistika je mojí nejoblíbenější disciplínou. Hlavní výhodou je, že jsou i okamžiky, kdy nemusíte šlapat a ono to jede. Tuto vlastnost jsem ještě podpořil koupí časovkového kola, které by mělo mít lepší setrvačnost a aerodynamiku a byl jsem velice zvědavý, jestli je to pravda. Tato zvědavost pramenila zejména z faktu, že jsem na tomto kole dosud skoro neseděl (typuji, že jsem na něm celkově najel tak 120 km) a poslední úpravy pozice jsem dělal ještě v depu před startem. To se projevilo i tím, že se mi po vyjetí uvolnilo sedlo a při čůrací pauze jsem ho musel dotahovat. Nicméně v podstatě zázrakem jsem pozici jakž takž trefil a šlapalo se mi velice pěkně. Trochu nepříjemné bylo příliš tvrdé a úzké sedlo. To jsem nakonec vyřešil nalezením příslušného místa v rozkroku, kde působilo nejmenší škody. Druhá nepříjemnost byla bolest krku pramenící z vyvrácené hlavy od vyhlížení dopředu. Bohužel trať byla poměrně členitá, a díky opakujícím se okruhům také plná cyklistů, takže nešlo jen tupě sledovat čáru krajnice pod sebou, ale stále jsem musel vyhlížet vpřed, jestli tam někdo nejede. Netrénovaný krk toto nenesl moc dobře. Na druhou stranu krkem člověk nešlape, takže jsem zatnul zuby a držel tempo. Vlastně ani ne tak tempo jako tepovku. Dal jsem si předsevzetí, že ji budu držet na rozumné výšce, abych se neutavil do běhu nebo ještě dřív. Naštěstí i při rozumné tepovce (pod 160) jsem bezpečně dosahoval průměrné rychlosti nad 30km/h a neměl jsem tak důvod nějak moc lavírovat na hraně aerobního dluhu. Pokud bych tento stav udržel, dorazil bych na start běhu asi po sedmi hodinách a měl tak možnost zabojovat o čas pod jedenáct hodin. O nic jiného jsem bojovat nemohl, takže jsem poměrně spokojeně šlapal. Pravda asi v půli už to taková pohoda nebyla. Tepovka naopak dost klesla asi i díky těžším převodům, ale o to víc se ozývaly svaly a záda a už mi bylo jasné, že do běhu nenastoupím moc svěží.
běžecký klub heřmanův městec Závěr my ještě zkomplikovali logistické problémy, kdy mi došla voda a v občerstvovačce do posledního okruhu jsem nedostal žádnou lahev. Toto byla asi největší slabina organizace - občerstvovačka byla ve sjezdu, nebylo moc dobře značeno, kde začíná, kde se má co odhodit a pomocníci podávali věci víceméně náhodně a nečekaně. Když člověk v rychlosti nezachytil jednu lahev, tak už tam taky druhá nemusela být (přičemž i jedna lahev na okruh může být málo). Pro jistotu uvádím, že jinak organizace fungovala perfektně a zejména ochota pomocníků byla bezbřehá. Do posledního kola jsem tak vjel bez pití, přičemž slunce začalo připalovat. Rozhodl jsem se to řešit tak, že to ujedu, co nejrychleji, abych byl bez vody co nejkratší dobu. Nakonec jsem to zvládl a řekl bych, že bez následků.
Ve sjezdu zpět v druhé polovině okruhu jsem již potkával první běžce - jo to je vlastně další řekl bych podezřelý organizační prvek - běžecká a cyklistická část vedou po stejné silnici. Asi je to zde tradice, ale mě se to zdálo neuvěřitelné. Tato silnice je tedy uzavřená, ale nějaké to auto se tam taky ocitne a to nemluvím o chlapech s hlavou skloněnou v aeropozici letících šedesátkou mezi běžci náhodně pajdajícími po obou stranách silnice. V každém případě čas kola 5:32 jsem považoval za luxusní.
Vítkova příprava na kolo byla snad ještě žalostnější než moje. Samotné závodní kolo si půjčil týden před závodem, projel si ho jednou 30km a nechal si ho ode mě dovézt na závod. Toto kolo je klasická triatlonová koza bez jakýchkoli kompromisů a možnosti něco nastavit, nebo si ulevit z aeropozice. Nicméně zase jede lépe než Vítkův 20 let starý stroj (alespoň to psali ve Světě triatlonu), takže volba byla jasná a Vítek osedlal kozu. Výsledek byl ohromující. Prvních padesát kilometrů jsem ho marně honil, což není zvykem a až do stého kilometru jsme jezdili v podstatě na stejno. Pak se ale ozvaly Vítkovy slabiny - plotýnky, pánev a jiné kuchyňské spotřebiče a Vítek už ohnutý nevydržel. Léčí se s nimi již nějakou dobu a zapomněl se svého fyzioterapeuta zeptat, jestli na to pomáhá 180 Km šlapání v luku. Bohužel kolo jinou pozici nenabízí a tak za a) nemohl šlapat a za b) se nemohl držet řídítek. Dojel tak posledních šedesát kilometrů v tomto metafyzickém stavu, kdy poháněl a řídil kolo jen sérií náhodných sehnutí a zle se propadl závodním polem zpět. Nehledě na temné vyhlídky na běh s plotýnkami nebo bez nich.
Filip jediný nezpychl a odjel to na poctivém silničním kole bez karbonu. Troufám si říct, že ho to nejméně bolelo a rychlost měl zcela srovnatelnou. Také se nenechal zaskočit slabší obsluhou v občerstvovačkách a maje v jedné kapse hermelín a v druhé vysočinu byl vzdálen jakékoli energetické krizi. Potom ho tedy z neznámých důvodů trochu tlačilo bříško při běhu, ale ten hermelín měl prý po čtyřech hodinách ve sluncem nahřívané kapse na zadku krásnou krémovitou konzistenci, které se nic nevyrovná.

Běh
běžecký klub heřmanův městec Plán pro depo 2 jsem promýšlel asi hodinu dopředu a byl následující: nejdřív vypít litr vody, pak litr koly, nasypat si kilo ledu do trenek, tak 15minut se prospat, pak provést základní jóga sestavu pro vrácení obratlů do původní polohy, pak se najíst a pak se dobře rozmyslit, jestli nastoupit do běžecké části. Kupodivu, když jsem sestoupil z kola, žádné zásadní slabosti jsem nepociťoval a měl jsem docela chuť vyběhnout. Věděl jsem tedy, že kdybych do toho začal dupat, tak mě to záda spočítají, ale usoudil jsem, že nejlépe bude se rozhýbat na trati, tak jsem po občerstvení velice zlehka vyběhl. Nebyla to žádná sláva a ani po několika kilometrech se nic moc nezlepšilo. Při pokusech o rychlejší tempo mě jednak bolely všechny svaly na nohou a za druhé jako vždy se začaly hlásit nějaké mezižeberní bolesti, citlivé jak na vyšší zátěž, tak na otřesy. Ze zrychlování nic nebylo a já si s hrůzou uvědomoval, že teď musím uběhnout maraton, který jsem před měsícem dal v Praze, až na to, že jak jsem se tam cítil v cíli, se cítím tady už na startu. Pravda je, že jedině běh jsem trochu více trénoval a dokonce jsme se s Pájou hecli a absolvovali desetitýdení intervalový trénink zahrnující až deset kilometrových intervalů v půl sedmé ráno v Bažantnici (tady vidíte, jak dopadnete, když se chytnete špatné party). Nicméně běh v triatlonu je úplně jiná disciplína a spíš je třeba natrénovat to ostatní, abyste byli schopni běžecký trénink nakonec uplatnit. Všichni jsme se pak shodli, že běh v Ironmanovi je velice obskurní disciplína. Více než závod železných mužů a žen to připomíná zombie movie. Podivně kulhající a poskakující postavy se šinou za neznámým cílem a tváří se, že tam nechtějí. Opravdu jen málo závodníků je v této fázi schopno provozovat běh v pravém slova smyslu a nevypadat, že brzy umřou. Samozřejmě se toto s přibývajícím časem jen stupňuje. Také jsme se shodli, že hlavní metodou zde je vypnout mozek tedy udělat ze sebe zombie a splynout s davem. Žádné přemýšlení kolik kilometrů ještě zbývá, kolik hodin to při tomhle tempu dělá, kolik bylo startovné a kolik za to mohlo být chlazených Plzní.
Stanovil jsem si za cíl vždy další občerstvovačku a tam se soustředil na zásobení tekutinami a energií. Horko už začalo být nesnesitelné, i pro osoby, které by se nesnažili zdolat maraton a tak jsem na sebe i do sebe lil vodu, cpal si houbičky pod dres, a snažil se zůstat ve stínu co nejdéle. Když jsem takto bezmyšlenkovitě dokončil druhé kolo, slyšel jsem, jak moderátor hlásí, že právě dobíhají borci pod devět hodin. Bohužel mě to donutilo opět přemýšlet a lehce jsem si dovodil, že pokud dám každé z posledních dvou kol pod hodinu, tak skončím před jedenáctihodinovým milníkem. To se mi zamlouvalo, zvlášť když jsem často viděl na hodinkách, že běžím rychleji než 10km/h tedy 6min/km. Bohužel jsem následně zjistil, že běžecký klub heřmanův městec celkové průměrné tempo zas tak rychlé není. Problém byl v těch zastávkách u občerstvení. No ono stejně nebylo moc co řešit. Zrychlit jsem nemohl, popř. bych tím ohrozil vůbec dokončení, tak jsem si jen předsevzal, že už nebudu marnit zbytečně čas, tedy zkrátím zastávky na minimum a v posledním kole uvidím, jestli se dá něco dělat. Vyšlo to podle plánu, čas jsem nemarnil, tempo tedy s rezervou dodržel a žádná komplikace nenastala. Do cíle jsem dorazil bez velkých pokusů o zrychlení a v celkovém čase 10:55, což jsem bral všema deseti. Čas běhu byl těsně pod čtyři hodiny, což sice je daleko od mého maratónského maxima, ale to se nedá srovnávat.
Filipa a Vítka jsem tedy ještě potkal, jak jedou na kole, přičemž Filip vypadal fit a vlastně na mě měl jen asi 30 minut ztrátu. Zato Vítek se zjevil asi až po další půlhodině, z čehož jsem dovodil, že zažil nějaký pád či defekt. Nedokázal jsem si představit, že by v posledním okruhu tak zpomalil. Ostatně on taky ne. Myslel, že jen trochu vypouští finiš a přijede do depa kousek za Filipem. V každém případě hlavní bylo, co řeknou plotýnky na běh a ty byly poměrně zticha, takže vyrazil bojovně do akce. Běžel asi dvě kola na hranici svých možností tzn. podobnou rychlostí jako já, ale poté ho dohnala ironmanská skepse, že už stejně nikoho nedožene a že už to jednou dal a tak už nemá, co dokazovat. Doběhl tedy krok sun krok do cíle v čase 12:29, čímž si i tak zlepšil svůj osobák z kopcovité Šumavy.
Filip se zakousl do běhu naprosto zkušeně, dostávajíce se pomalu do svého oblíbeného adventure módu. V tomto triatlonu již mohl využít svých zkušeností z několikadenních závodů, jako např. spát za jízdy, spát za běhu, zvracet a zároveň jíst apod. Potkával jsem ho vždy ve stejném bodě závodu, ve stejném tempu. Pouze ve druhém kole se držel za břicho, ale hermelín se mu podařilo udržet v břiše poté, co zalepil hrtan třemi tubami gelů. Svůj první maraton v životě tak dal za 4.14 a železným mužem se stal v čase 11:43 a k radosti své ženy Míši, která nám u trati fandila, už v cíli spřádal plány na ultraironmany.

Celkově se tedy závod velice vydařil, jak výsledkově, tak pocitově. Nikdo tentokrát neomdlel, ráno jsme si šli zaběhat okolo chalupy a prohlédnout centrum Zlína. Všichni jsme nejvíc obdivovali moderátora závodu, který dvanáct hodin v kuse vše zasvěceně komentoval, pro každého závodníka měl slova povzbuzení a vytvářel velice pěknou atmosféru. Dokonce věděl, jaké weby Vítek provozuje a jaké závody pořádá na Pardubicku. Pro český triatlon byl závod taky přelomový neboť Petr Vabroušek zde předal symbolické žezlo krále českého triatlonu a po letech byl poražen na domácí půdě. výsledky zde...