[9.7.2016 – Jeník] Podle posledních závodů se zdá, že nic co se běhá pod tři hodiny nás nezajímá a v tomto trendu jsme se rozhodli pokračovat hromadnou účastí na Březinské padesátce
Samozřejmě to byl Pájův nápad, jehož úterní výklusy „na hodinku“ v délce dvacet kilometrů jsou pověstné. Sám se závodu již loni zúčastnil, když jde o takřka jeho domovskou akci, jelikož jeho praděd v místě mlel len.
Závod ideologicky navazuje na tradiční běžkařský závod stejného jména, jenž v době, kdy ještě existoval sníh, patřil k vrcholům závodní sezóny. Nyní se běžel druhý ročník a zdá se, že se tradice ujme. Účast byla letos již poměrně kvalitní a není se co divit. Trať závodu je epická a má velký potenciál stát se ultraběžeckou Mekkou. I my jsme se v podstatě těšili na padesát kilometrů nejhezčími místy Vysočiny, přes malebné vesničky na Devět skal, Milovské perničky či zámek Karlštejn.
Já s Pavlem jsme běželi celých 50 km, holky s kočárky (Jana, Lenka, Míša) „oddychovou“ variantu na 35 km, přičemž mohly počítat i s pomocí dalších „městečáků“ Michala a Jany. Filip se již nedokázal aklimatizovat po absolvování dvacetičtyřhodinového terénního závodu předešlý víkend a tak pouze povzbuzoval a fotil.
Pro mě to byl další přelomový závod, jelikož jsem nikdy neběžel víc než 42,193 km tak mě zajímalo, co se mnou udělají další kilometry navíc. Toto je však úplně jiný typ závodu – běží se po kopcích, po kamenech a přes kořeny, takže nějaké maratonské tempování zde nepřipadá v úvahu. Zcela jsem se tak spolehl na Pájovy zkušenosti, jehož hlavní výhodou je, že zná dokonale trať a zdálo se mi, že i každý kámen v okolí a tak nehrozilo zabloudění, nebo ztráta času při hledání v mapě na křižovatkách. Taktika dle Pavla je také stavěna na dlouhé tratě – nikdy nehrozí, že by přepálil a tak tempo jsem měl ošéfované. Zásada byla všechny kopce vyjít chůzí, než se tam rvát o vteřiny při pokusu o běh a riskovat smrt na patnáctém. Tato strategie udělala ze závodu velmi příjemnou záležitost (oproti mnou vyznávanému principu „když to jde, přidej a když to nejde, tak taky“), jelikož se dost pravidelně střídaly zkopce, dokopce a rovinky a tím i naše tempo – většinou zkopec byl nejnáročnější, rovinky tempovací a do kopce jídlo a pití popř. vyřízení mailu a nejnutnějších hovorů.
Organizace závodu byla velmi dobrá, ikdyž nám vadilo, že v mapě nejsou zaznačen občerstvovačky, a jejich počet, když jsme vše od předzávodní rozpravy zapomněli. Naštěstí počasí nebylo nijak kruté, střídalo se teplo, když vyšlo slunce, s chladnějšími partiemi v lese, když profouklo. Nebyl tak problém vyjít s vodou z batohu a doplněním na čtyřech občerstvovačkách. Díky tomu, že jsem nemusel hledat trasu, tak mi značení přišlo celkem v pohodě a užil jsem si výlet po krásách vysočiny, kde jsem už dlouho nebyl.
Pravda jinak se Vám líbí Zkamenělý zámek, pokud jste tam na výletě, a jinak oceníte jeho krásy, pokud musíte přeskakovat kameny v patnáctikilometrové rychlosti. V těchto sekcích jsem vzpomínal na holky, jak asi s terénem bojují s kočárky obsahujícími malé kouče s vrtkavými náladami. Jak jsem se později doslechl, většinou jely svoje tempo až do dalšího kojení či hrací pauzy a většinou se tak zase někde potkaly. V každém případě do cíle to vyšlo přesně, že dobíhaly společně i s Míšou, Míšou a Janou a úsměvy na tváři. Předpokládám, že jejich závod si vybral mnohem více fyzických (přenášení kočárku a vozíku) a psychických (diskuse s koučem) sil a patří jim velký obdiv, že to s přehledem zmákly.
My co jsme kočárky přenášet nemuseli, jsme po vlažném začátku obsadili pozici v první třetině startovního pole. Již někde po desátém kilometru se naše stabilní strategie začala projevovat a předběhli jsme nejen ty, co prostě byli o trochu pomalejší, ale už i běžce, kteří to ze začátku přeťápli a tempo neudrželi. Zejména seběhy jsme měli silné a lecos v nich nahnali i proti kovaným ultráčům s artrózou.
Co se týče únavy, tak ta se postupně dostavovala, hlavně v podobě bolavých svalů ze seběhů, nebo výšlapů, ale díky nižší intenzitě se to lépe snášelo, než např. v maratonu. Je taky pravdou, že po třicátém kilometru jsme začali mírně spekulovat o našem umístění, zejména když nám na občerstvovačce řekli, že máme před sebou jen dvanáct lidí. To nás vyhecovalo do té míry, že jsme se ani ve zbývající části nestavili v hospodě, přestože jich tam u trati bylo asi deset. Místo toho jsme poctivě sbírali pozici za pozicí, jak sem tam někdo před námi zbloudil, odpadl, odskočil si na záchod, nebo se zakecal na občerstvovačce. Nicméně nějaké tempování závěr závodu neumožňuje. Jde se přes nejvyšší vrcholy s velice drsným terénem a tak se hodně kopců musí vyjít ať už máte taktiku jakoukoli. Také nám na další občerstvovačce zase pro změnu řekli, že před námi je asi patnáct lidí, což naše odhodlání dost zvyklalo. Posledních pár kilometrů je zvláště drastických, když pod cílový kopeček vede asi 3km klesání po asfaltu. To trošku zkazí dojem členitosti a rozmanitosti trasy. Zato zde čeká překvapení závodu – brod přes řeku, takže máte možnost umýt si před cílem boty.
Závod jsme dokončili v čase 5.23, čímž si Pája zlepšil svůj loňský čas (kdy díky podpoře týmu stihl i návštěvu hospody) asi o 3 hodiny. Já jsem se celkem v pohodě posunul do skupiny ultraběžců a očekávám, kdy mě Filip nebo Pája hecnou na sto mil v Antarktidě.
Díky všem organizátorům za skvělý závod a Pájovi s Janou za zázemí s vůní lněného oleje.
Výsledky zde…
Foto od Filipa zde…