[21.9.2013 – Vítek] Na rozdíl od jiných účastníků závodu jsem trať znal jako svoje smrduté boty. Běžel jsem ji ve čtvrtek potmě s čelovkou, v pátek jednou s fáborky a podruhé s tyčkami, v sobotu před závodem ještě s moukou na značení. To by měla být výhoda, ale také to znamenalo, že jsem před ní měl patřičný respekt a byl jsem trochu přetrénovaný. Na startu jsem se dostal za rychlou první skupinu třech běžců, kteří se pozvolna vzdalovali. O čtvrtou pozici mne na prvním kilometru připravil můj starší a rychlejší bratr, kterého jsem asi půl kilometru bláhově držel. Po odpadnutí jsem zůstal sám, ale z dálky za mnou doléhalo dupání a funění. Později jsem zvěděl, že to byla početnější skupina s mým ještě starším, ale dnes naštěstí pomalejším bratrem. V tomto pořadí jsem dokončil výstup na kopec Palác, kde na běžce čeká nemilé překvapení. Nejprve kaluž, tvarem a velikostí připomínající Balaton a posléze cedulka s nápisem 2km v místech, kde se cítíte na 4,5. Následuje dlouhá přímá cesta dva kilometry z kopce. Zde se dá něco nahnat. Je to o kotníky a vytřesete si duši z těla, ale brzdit z kopce to by byla škoda. I v těchto odlehlých místech se našli diváci podél trati, což bylo vzpruhou. Pod kopcem mě přeci jen doběhl další soupeř a svým tempem, mě přesvědčil, že se nemám pokoušet srovnávat krok. Do konce kola se běží po rovině, ale že by si člověk na to další stoupání odpočal, to zrovna ne. Na rovinách jsem v dálce ještě viděl čelní skupinu a funění za mnou se přibližovalo. A dostihlo mne na začátku druhého kola v podobě dvojice, která se do té doby asi šetřila, protože ani s nimi jsem se udržet nedokázal. Byl jsem v tu chvíli nad očekávání devátý a tak jsem bojoval dál. Přesto před vrcholem dorazili zezadu další dva chlapi. Naštěstí s nimi jsem tempo udržel a tak mne trochu vytáhli. Borec s namakanými lýtky ve žlutém dresu KRBu Chrudim mi byl povědomý. Před třemi týdny mne takhle doběhl na Monaku a ve finiši jsem s ním vyhrál o svá malá prsa. A historie se skoro opakovala. Běželi jsme bok po boku, utrhli jsme se třetímu vzadu a na cílové rovince jsme ze sebe vydali maximum (já teda určitě), ale tentokrát jsem na domácí půdě prohrál. Ale o porážce nelze hovořit, kdepak se mi poštěstí doběhnout desátý. Asi si zase nějaký ten závod uspořádám.