[8.5.2017 – Vítek]
Už ani nevím, co mě to v roce 2007 popadlo, že jsem se rozhodl zaběhnout si maraton. Měl jsem asi něco naběháno, půlmaratón už jsem znal z roku 2003 a byla to prostě výzva. Netušil jsem tehdy na jaký čas mám a tak jsem běžel jak to šlo a vyšlo z toho krásných 3:25. To mě hodně povzbudilo do let příštích a vedlo to ke každoročním účastem na tomto běžeckém svátku. Cíle se pochopitelně určovaly podle oblíbeného zaokrouhlování na pětiminuty a čtvrthodiny. Nejprve jsem běhal tři roky kolem 3:25 a pak v roce 2010 silou vůle vydřel neuvěřitelných 3:11. To už byl výsledek, který mě nutil pošilhávat po magické hranici 3:00. Nicméně hned rok na to jsem vypustil podstatnou část přípravy kvůli bolesti v kolenou, která se dostavila koneckonců i v závodě a od poloviny trati jsem trpěl do cíle téměř ke čtyřem hodinám. V roce 2012 jsem se vrátil s novým nadšením, zaběhl 3:03 a právě ty tři minuty mi nedaly dalších pět let spočinout. Přesto jsem opět na čas propadl k bídným časům kolem 3:40, ale loni s Jeníkovým vedením došlo na návrat na 3:07 a pro letošek jsem se rozhodl konečně své sny naplnit (ne, že bych se nerozhodl i dříve, ale letos došlo i na plnění rozhodnutí).
Pokud by to někoho zajímalo, zásadní změny v přípravě byly vcelku triviální. Chodit brzo spát, časně vstávat na trénink, běhat i dvakrát denně a v závěru přípravy také zhubnout. Poté, co jsem šel o pět kilo dolů, měl jsem pocit, že lítám. Projevilo se to hned na přípravném půlmaratonu v Pardubicích, který mi osobákem dodal potřebné sebevědomí a tak jsem vzhlížel k Praze s velkou nadějí.
Nicméně před startem i na prvních kilometrech jsem trochu pochyboval, jestli jsem na tom tak dobře. Člověk je nervózní, v noci valně nespí, navíc jsem jel ráno v šest z rodinné dovolené v Jizerkách. Hodinky mi měřily špatně vzdálenost a tedy i průměrné tempo, což mě trochu mátlo a znervóznilo. Věděl jsem však, že více budu vědět na půlce a úplně jasno budu mít na 30. kilometru.
Polovina přišla jako nic a s rezervou tří minut a už jsem začínal být optimistou. A když jsem třicítky poprvé v životě dosáhl bez sebemenší krize, začal jsem s úspěchem vážně počítat. Trochu mě pak zchladilo tuhnutí nohou a tempa okolo 35. kilometru, ale stále jsem neměl problém pokračovat, věděl jsem, že mám i časovou rezervu a tempo přeci jen kolísalo okolo dobrých 4:30. Nebyl by to žádný maraton, kdybych si část z Libně do cíle neprotrpěl s bolavými nohami, ale letos bylo toto mučení ulehčeno vědomím, že svůj dávný cíl konečně splním. Běh Pařížskou ulicí už byl téměř euforický a když jsem proběhl cílem v čase 2:58 spustili právě českou hymnu při vyhlašování výsledků MČR, no co vám budu říkat, dojalo mě to div ne k slzám.
Nevím jen, na co budu cílit teď. Dalším mezníkem by mohl být snad jen Jeníkův rodinný rekord, ale ten je vzdálen v hlubokém vesmíru na čase 2:42 a to je příliš. Asi přejdu na profesionální gaučing, v tom mám ještě rezervy.