4.8.2014 – Jeník – Vrchol triatlonové sezóny se opět odehrál v Konopáči. Šťastnou shodou okolností jsme se ho s Lenkou opět mohli po několika letech zúčastnit. Mezitím jsme něco potrénovali a něco opět přestali trénovat, absolvovali několik závodů v Kanadě a v Německu a tak jsme se velice těšili na závod takříkajíc na domácím hřišti. Jako děti jsme se vody z rybníku něco napili, v serpentýnách nad kempem známe každý kamínek a cesty okolo kempu máme s Felixem stokrát prochozené. Přirozeně jsme tedy cítili výhodu oproti přespolním (jako např. Emily, která je zvyklá na křišťálovou vodu Kanadských jezer).
Pořadatelé zvládají organizaci již s rutinní jistotou. Trať je velmi dobře značena, vše potřebné řečeno v předzávodní rozpravě svižně a bez okolků a jde se na věc. Voda chutná pořád stejně jako před lety. Pěkně ohřátá srpnovým sluncem připomínala hrachovou polévku, nedaleko startu dokonce plavalo několik brambor a pod skákadlem ančovička.
Nakonec jsme přemluvili k účasti i Áňu a tak se počet žen dostal na potřebných pět, což jim umožnilo start s předstihem a bojovat o přední umístění. Emily se statečně držela za budoucí vicevítězkou Markétou Hronovou a to až do prvního vylézání z vody, kde Emily nedocenila kluzkost českého slizu na schůdkách. Na pevnině neudržela rovnováhu a tak ani krok s vedoucí závodnicí. Lenka takticky zvolila volnější tempo, takže přesně v čase 11.20 proplouvala okolo startovní zóny do třetího kola. V tom okamžiku za jejími zády zazněl výstřel a šplouchnutí čtyřiceti mužský těl vrhajících se do boje o každý centimetr. Naštěstí se jí podařilo vyhnout všem loktům a kopajícím nohám a možná i využívajíce nepřehlednosti situace nějakou tu ránu rozdala (ta pěst, co mě přistála nad okem, mi přišla nějaká povědomá).
Pro mě to tedy bylo jedno z nejdivočejších plavání, jež jsem absolvoval.
Letošní vysoká účast byla na hraně kapacity rybníčku a tak se plavalo stále v davu značně zhuštěném u bójek popř. na schůdkách. Moje zkušenosti s lokáním zdejší vody (alébrž vakcinace) přišly vhod a mezi doušky jsem sledoval, jak se propadám směrem ke chvostu pole. Naproti tomu Lukáš Kubišta ukázal, kdo je tu pravý Městečák a na druhém výlezu už mě také nechal za sebou. Jediný klidný úsek plavání byl v zadní části rybníka, kde většina lidí šla spořádaně v řadě. Jako vždy jsem byl rád, když jsem to měl za sebou.
Následovala více zábavná část cyklistická. Ta se vydařila, nikdo se nesrazil ani s kolem ani s autem, ale někdy moc nechybělo. Musím uznat, že i při mé opatrnické jízdě mě to často vyneslo ke středu vozovky a později jsem viděl pár méně opatrných závodníků, které bych v té chvíli nechtěl mít proti sobě. Nicméně to vše činí tento závod opravdu zajímavým. Člověk vidí vývoj závodu před sebou i za sebou, vyzkouší si všechny cyklistické schopnosti od tempařských, přes sjezdařské až po vrchařské a samozřejmě také taktické, neboli vyčůranost. Dobré je, že konec je z kopce a do běhu tedy jdete odpočatí.
Na běh jsem se těšil asi nejvíc, protože na ten i trénuji, ale že bych se nezapotil, to zase jako neé. Spíš mi to přišlo jako dobrej zátěžovej trénink na Velkou kunratickou. Nakonec jsem po pěti letech vylepšil svůj čas asi o šest minut a celkové umístění o jednu pozici (dlouhá je cesta na bednu). Alespoň jsem předběhl Emily, tak největší ostuda byla zažehnána. Taky Áňa nedoběhla poslední, za což patří díky Petrovi Čížkovi, jenž hrdině a s úsměvem uzavíral pole. Díky také organizátorům za perfektní závod, já bych asi neměl tu odvahu, každý rok koukat, jak se mi tam v serpentýnách lízají řídítka protijedoucích jezdců. Nejvíc mě mrzí, že jsem neviděl závěr závodu – souboj o první místo mezi Markétou Hronovou a Markem Pavelkou musel být super nervák (rozdíl v cíli 6 vteřin). Výsledky zde…