11.5.2014 – Jeník – Po roce opět Pražský maraton .Jednoznačně se jednalo o můj nejlepší závod v životě, ať už vzhledem k objektivnímu výsledku, tak také dle mého subjektivního hodnocení.
Ale abych toho dosáhl, musel jsem hodně obětovat. Po tři měsíce jsem nepil pivo, po čtyři týdny kafe a černý čaj. Od ledna jsem každý den naběhal alespoň 8 kilometrů, což celkem činí letos 1500km. A v neposlední řadě jsem vstoupil do německého běžeckého klubu , kde jsem nejen musel běhat v žebříku rychlosti, ale také mluvit německy. Jenom, když jsem chtěl vyslovit spojení „průměrná rychlost“ ( „durschnittliche geschwindigkeit“), tak mi tepovka vylítla k nebesům. Také jsem přečetl zásadní běžecké knihy Zrozeni k běhu a Jez a běhej a shodil pět kilo, načež mě žena začala oslovovat Jurku. Také přátelé mi začali naznačovat, že jsem posedlý během, ale pro to jsem neviděl důvody, protože jsem myslel jen na další trénink. Také jsem neměl moc času s nimi diskutovat, protože jsem musel své tréninky nahrát na tři různé sportovně-sociální sítě, abych udržel kontakt se svými sporotovními kamarády v různých koutech světa. Na základě konzultace s Patem jsem začal studovat sporotvní vědecké články a na kuchyňské váze zjišťoval, který energetický gel má lepší poměr energie/hmotnost. Když nad tím tak přemýšlím, tak nevím jestli to stálo za ty 2 hodiny 43 minut utrpení.
Nicméně do závodu jsem vstoupil připraven na všechny závodní situace, což bylo potřeba, protože v Praze foukal silný vítr a uspět mohli jen takticky vyspělí závodníci (též zvaní vyčúránci).
Od začátku jsem se držel s velmi silnou skupinou, která běžela tempem 3.45min/km, což bylo o dost rychleji než jsem plánoval popř. alternativně plánoval pro případ, že mi to poběží. Zajímavé bylo, že běžci v čele skupiny setrvávali na svých pozicích bez ohledu na vítr a dokonce to vypadalo, že ani nechtějí nikoho pustit před sebe. Jediným důvodem pro toto, co mě napadal bylo, že chtějí běžet svůj závod a jejich běžecká čest by jim nedovolila se těšit z výsledku, kterého dosáhli s cizí pomocí. Konzultoval jsem věc se svojí běžeckou ctí a ta s tím neměla problém, tak jsem zůstal v zákrytu a byl rád, že jsem rád.
Takto jsme se dostali na 21. kilometr, kde čelo skupiny přestalo kecat a začalo závodit. Nasadili tempo 3.40min/km, což bylo i na můj nedsciplinovaný výkon moc. Po chvíli jsem konečně jednou udělal moudré rozhodnutí, nechal je běžet a nasadil vlastní tempo. Jenže pak jsme vběhli zase do dalšího dlouhého úseku s protivětrem a já jsem s hrůzou sledoval, jak mi klesá dosud skvělé tempo. Rozhodl jsem se vsadit vše na jednu kartu a mocným vzepětím jsem opět odhnal své vodiče. Sice jsem spíš vlál pár metrů za nimi a nebyl tak schován před větrem, ale na této psychologické gumě mě dotáhli na otáčku na třicátém kilometru , kde jsem je nechal definitivně běžet a soustředil se na konsolidaci sil před tzv. nárazem do zdi, který jsem po tak divokém průběhu s jistotou očekával.
Z loňska jsem odtud měl nejhorší zkušenosti, kdy jsem se také snažil vyvést s rychlejšími závodníky a také jsem běžel o dost rychleji než jsem plánoval, ale letos jsem si věřil, že už se víc znám a udržím to pod kontrolou. Okamžik pravdy se blížil. Ještě na 35.km jsem zdravil Lenku s Mikem jsa poměrně v pohodě a cítíce se překvapivě dobře. Pak už ale krize pomalu přicházela a mělo být hůř, protože posledních 5km se šlo opět proti větru. To učinilo závěr dost napínavým. Člověk by nevěřil, jak hodně se dá ztratit na posledních pár kilometrech, poté, co jste předešlých čtyřicet uběhli ve velkém stylu. No konečně jsem uviděl hodiny nad cílovou rovinkou ukazující 2.43, což mě trochu rozladilo, protože jako všichni jsem usiloval o nějaký pěkně kulatý čas, no ale nechtěl jsem čekat další minutu, tak jsem překročil cílovou čáru a tím i svá očekávání.
Vítek opět letos nastoupil téměř bez tréninku a zaběhl to pod 3.30, což pravděpodobně bolelo víc než můj natrénovaný výkon.