[16.4.2017 – Vítek + Aneta]
Vítek
Po loňském hostování v Brně se letos klubová reprezentace v sestavě Jeník, Vítek, Aneta zúčastnila opět „domácího“ Pardubického půlmaratonu. Počasí od rána nutilo běžce navlékat všeliké svršky proti zimě a větru, ale během registrace závodníků vysvitlo slunko a příjemně se oteplilo. Vítr zůstal a při závodě se občas připomněl. Pro Anetu šlo o první půlku a chystala se ji vychutnat plnými doušky v poklidném tempu, ale Vítek po odtučňovací kůře a uprostřed tréninku na maraton a Jeník v zatučňovací kůře s pohodovým trénikovým plánem se radili, jak dosáhnout na nějaký solidní výkon. Ustanovili tempo 4:00 s nadějí, že Vítek udělá osobák a Jeník si podrží loňskou bilanci.
Krátce po startu začala taktika nabírat trhliny. Vítek v euforii jak to běží hnal na 3:50 a Jeník začínal skuhrat, že je to nějaké rychlé. Vítek, který si neuměl představit, že by mu rychlý bratr nestačil, považoval tyto hlášky víceméně za vtipkování a ponoukal Jeníka k pokračování ve stíhacím závodu. V prvních kilometrech bratři odpárali většinu závodníků za sebou bez možnosti dohnat větší skupinu před sebou a tak na větrných úsecích jeli sami za sebe.
Nakonec se přeci jen menší skupinka kolem nich dala dohromady, ale oproti dřívějším závodům tuto skupinu nezvykle vedl Vítek, kterému to dnes prostě běželo. Na sedmém kilometru se ohlédl a zjistil, že funění za ním nepatří Jeníkovi, který je už na chvostu skupiny, když se ohlédl podruhé, Jeník už odpadl pro těžké píchání v boku. Vítek si pak odtáhl svou skupinku až do cíle vysoko nad plánem v čase 1:23:28. Jeník si na chvíli v klidu zastavil, trochu to rozdýchal, dal si druhé kolo v plánovaném tempu a v drsném finiši si zaběhl pro krásných 1:26:02.
Aneta, která nikdy neběžela víc než třináct kilometrů, měla po patnácti už docela dost, ale i tak statečně dokončila a dosáhla na svůj osobní rekord 2:09:37. Všichni tak nakonec z Pardubic odjížděli spokojení a plní odhodlání pro běhy příští.
Aneta
Vyběhla jsem s davem a snažila se pocitově držet své tempo, na které jsem zvyklá, když se jdu jen tak proběhnout. Což bývá kolem 10 km, takže jsem nevěděla, co ve druhém kole čekat. Proto jsem se to snažila nepřepálit. První kolo se běželo dobře, nevyužívala jsem občerstvovacích stanic, protože jsem si nechtěla rozhodit rytmus. Když jsem se vracela po hlavní ulici zpět do centra, projelo v protisměru auto, které ohlašovalo prvního běžce a hecovalo nás, abychom zrychlili, aby nás o kolo nepředběhl. Potom už jsem byla na Třídě Míru a cítila jsem v nohách, že už by to tak akorát stačilo.
Bohužel jsem byla teprve v polovině. Když jsem proběhla podruhé startovací bránou všimla jsem si, že jsem udržela čas pod hodinu. To mě potěšilo. Bohužel jsem ale začala nechtěně zpomalovat. Nohy začaly být těžší, každý krok bolel víc a každou chvíli mě někdo předběhl. Zpomalila jsem u první stanice, abych se napila a pak se snažila běžet dál.
Celou dobu jsem myslela na to, jaký kus ještě zbývá. Největší krize přišla za otočkou ve Starém Hradišti. Musela jsem kousek jít. Pak jsem sebrala zbytky sil a poslední dva kilometry jsem doběhla. Na Perštýnském náměstí jsem byla v čase 2:10. Byla jsem vyčerpaná jako nikdy, ale zároveň štastná, že jsem to zvládla. Také mě to namotivovalo trénovat delší vzdálenosti, abych za rok nebyla po půlce závodu takhle nemile překvapená.