[8.5.2016 – Vítek] Tak jako maraton, je i tato reportáž dosti dlouhá. Kdo to nedokáže přečíst, ten ať na maraton ani nechodí.
Pražský mezinárodní maraton se stává rodinnou tradicí. Běžecký klub zde reprezentují již léta v různé sestavě bratři Plavci. Pojďme si představit jejich běžeckou historii na této trati a jejich ambice do letošního ročníku:
Vítek je posedlý sběratel PIM pamětních medailí a v cestě za titulem PIM KING už odkroutil devět účastí. Desátý ročník, jako řadu předchozích, se pokoušel překonat hranici tří hodin. Tato ambice ho přivádí občas k uspokojivým výsledkům (maximum 3:03) a občas ho ponechá polomrtvého na třicátém kilometru a dovede do cíle skoro po čtyřech hodinách. Letošní tajnou zbraní Vítka byl ovšem osobní vodič, jak se dozvíme dále.
Jeník se letos do Prahy přihlásil již po čtvrté. Měl původně v úmyslu ukončit maratonskou kariéru, nemaje již žádných dalších cílů (v roce 2014 čas 2:43:40 tj. 51. místo celkem a 19. mezi českými muži), ale když ohlásil návrat na maraton bratr Petr (dále jen Pekari), nemohl zůstat pozadu. Jeho ušlechtilé srdce ho navedlo k tomu, že pomůže mladšímu bráškovi s dosažením vysněné tří hodinové mety a rozhodl se, že bude Vítkovým vodičem.
Pekari, známý běžecký talent se již před osmi lety rozhodl, že by mohl zkusit maraton. Šel se párkrát proběhnout do Stromovky, pak se přihlásil na Pražský maraton a s nasazením a utrpením sobě vlastním ho dokončil v luxusním čas 3:28:26. Poté prohlásil „Maraton už jsem běžel, to už mě nezajímá.“ A věnoval se jiným kratochvílím jako je Ironman. Loni na podzim však zaváhal, zda ho forma neopustila a přihlásil se podruhé. Po odeslání přihlášky mu přišly pozitivní výsledky na boreliózu, když si ji odkroutil, nasadil pár týdnů tréninku a přišla série viróz na antibiotikách. V březnu to konečně rozjel a koncem dubna mu ruplo v zádech. Optimisté mu pro maraton předpovídali špatný výsledek, všichni ostatní smrt. On sám mluvil o čase pod 3:45.
Tato sestava se tedy sešla v neděli ráno v závodní kanceláři AK Plavec&Partners na Smetanově nábřeží. Proběhla rychlá příprava, obšírná rozprava a dealování gelů. Pak již byl nejvyšší čas vyrazit na start. Dřívější zdlouhavé postávání v koridoru a následné brzké močení u trati bylo letos nahrazeno vylepšenou taktikou: Čůrej, zařaď se a běž!
Smetanova Vltava a proud běžců unášel tři Plavce za několika hodinami trápení. Tempo začal udávat Jeník, Vítek za ním vlál a Pekari se s nimi vyvezl na první kilometr a pak si šel již svůj závod. Slunce již od startu vydatně připalovalo, což se snažila matička příroda kompenzovat chladivými větry ze všech stran, čímž tomu dala korunu a mnohým běžcům překazila jejich smělé plány. Vítek naštěstí používal svůj soukromý větrolam a tempomat a běžícího trenéra v jedné osobě a tak kilometry poklidně ubíhaly v družném hovoru. Po špatné zkušenosti z loňska, kdy Vítek dojel na prázdnou nádrž, se letos poprvé, vybavil sacharidovými gely a pečlivě je hltal po každých deseti kilometrech.
Jeník nejevil žádné známky, že by se účastnil nějakého běžeckého podniku a jediné co ho trápilo, bylo udržování rovnoměrného tempa, což se mu dařilo s vteřinovou přesností. Půlka závodu v čase 1:29:16 byla podle plánu, ale nedávala bohužel žádnou rezervu do druhé půli. Pozitivní zjištění za obrátkou na 22. kilometru bylo, že Pekari, běží nedaleko za vodiči na 3:15, tedy velice solidní tempo a vypadá stále svěží. Kdybychom se v tu chvíli, ale pozorně zadívali do tváře Vítkovi, seznali bychom, že zde již svěžest pomalu odchází.
Vzpomínky na loňský ročník, který málem skončil krizí na 25. kilometru mu dělaly vrásky na čele a brzy začal i přebíhat první malé krizičky. Před obrátkou na Smíchově se definitivně přestal zajímat o své okolí a jediné co vnímal, byly paty Jeníka. Jeník naštěstí nepolevoval v tempu a tak na 30. kilometr doběhli stále podle plánu. Potom začaly opravdové komplikace. Vítkovi nohy tuhly, krok se zkracoval, tepovka klesala. Jeník povzbuzoval, radil, vždy počkal, aby Vítek mohl chytit tempo a pak ho opět táhl dál a dál. K pětatřicátému kilometru se Vítkovo tempo propadlo na 4:31 a bylo jasné, že ztrátu nedoženou, naopak bude těžké nepropadat se stále více. Jeník ještě obětavě dovedl Vítka přes poslední protivítr na Libeňském mostě a teprve po 37. kilometru uposlechl bratrovu výzvu k opuštění formace.
Vystřelil, jako kdyby závod teprve začínal a byl ten tam. Bohužel stáhnout ztrátu a dokončit pod tři hodiny už se stihnout nedalo (3:01:43). Vítek sice hodně zpomaloval, jak nohy tuhly a ochabovaly, naštěstí však ještě měl sílu stále běžet a dokončit. Výsledek 3:07:57 je pro něj velkou vzpruhou po nepovedených třech letech předchozích. Mrzelo ho jen, že nedokázal až do konce využít obětavé Jeníkovo nasazení.
Když se Jeník s Vítkem setkali v cíli, vyrazili po Pařížské vyhlížet Pekariho. Odhady kdy dorazí se stále pohybovaly v rozmezí od „každou chvíli“ po „za hodinu, jestli vůbec“. První verze ovšem platila. Ve finiši se zjevil Pekari svižným krokem, se spokojeným výrazem a dokončil po osmi letech jen o tři minuty pomalejší a o poznání méně zničený. Brzy se snad dočkáme vydání knihy „Maraton za 3:30 již za čtyři týdny“.
Jo a vyhrál to nějakej Keňan a mistři republiky jsou Pechek a Vrabcová, která si vyběhla start na olympiádě, ale ty nejsou z klubu, tak nač se o tom šířit. výsledky zde…