18.4.2015 – Vítek –
Vinařský půlmaraton se překvapivě neběží na jižní Moravě, ale v Pardubicích. Za sebe mohu říci, že si půlku dávám raději tady než v Praze. Menší dav, menší startovné a organizační standard srovnatelný. No a hlavně je to přeci jen rodné krajské město. Ohledně počasí při běhu nejsem, příliš vybíravý a tak mě sobotní chladné ráno nechalo chladným a postupně jsem cestou ke startu odkládal jednotlivé slupky oděvu. A když jsem viděl jak atleticky vypadá bratr Jeník v tílku a trenýrkách, shodil jsem i šusťáky a vykasal rukávy. Atleticky jsem stejně nevypadal, ale měl jsem alespoň důvod se při závodu zahřívat. Když už jsme u Jeníka, byla to pro něj premiéra na silničním půlmaratonu a pošilhával po čase 1:17 čímž by o maličko vylepšil svůj mezičas z maratonu v Ulmu. Kromě něj jsem přivedl na start ještě mého tchána zvaného Popík, účastnícího se v kategorii nad 60let s osobním maximem 1:46 a něco (bože dej mi takový čas v šedesáti).
V jednu hodinu se šlo na věc. Jak jsem řekl, startovní pole není tak bohaté, takže po výstřelu je člověk brzo na lajně a s trochou kličkování jsem se dostal i z hlavního špalíru a pak už to chtělo jen držet tempo. Vzhledem k tomu, že své tempo neumím moc odhadnout, svěřil jsem tuto záležitost opět kamarádovi Garminovi a doufal, že se najde i někdo živý za koho se pověsím. To jsem opakovaně zkoušel, ale vždy jsem po čase, při pohledu na hodinky, zjistil, že zpomaluji a vydal jsem se za další skupinkou běžců v popředí. Jeníka jsem viděl na obrátce na sedmém kilometru jak si to rázuje v hroznu chlapů navěšených za první keňankou, tedy něco mezi třicátým a padesátým místem. Vypadal svěže a rychle.
Ani já jsem stále nepociťoval zvláštní únavu a překvapovalo mě jak snadno se mi drží stanovené tempo. V protivětrných úsecích jsem se většinou zkoušel za někoho schovat, ale ten nejdelší přes most do Polabin jsem nakonec musel odtáhnout menší skupinku naopak já. Stále jsem se tolik soustředil na tempo, že jsem si ani neuvědomil jak daleko už jsem. Když jsem zjistil, že na 19. kilometru byl jsem upřímně překvapen a potěšen. Naopak nepotěšen jsem byl, když jsem si spočítal, že mi vzdálenost na Garminu vychází delší a tudíž nasezené tempo nepovede přesně k času 1:25. V posledním kilometru už jsem to nebyl schopen stáhnout. Nevadí, osobní rekord 1:25:51 je doma. Jak by řekl klasik „Kdo z vás to má?“ Například Jeník to má určitě. Dosáhl na 1:18:40 což je pro nás smrtelníky čas z jiného světa.
Tchán Popík si s časem 1:50:52 ostudu také neudělal, v jeho kategorii je to navíc jedenácté místo, takže elita. Kdo by rád znal tajemství starého matadora, zde je něco o jeho ladění formy a závodnická výživa podle tradičních receptur. Takže pokud vím, Popík běžel ve čtvrtek před závodem tréninkově patnáctku, ale v pátek už nechtěl raději běhat a tak šel na hodinu posilovat nohy. No a na závod si pak udělal do lahvičky k pasu energy drink, sestávající z cukru, rozpuštěné čoklády, medu, máme-li můžeme přidat syrové vejce. V cíli pak byla část obsahu stále v lahvi zbytek byl rozprostřeno po úboru běžce a prý jen malá část byla vpravena do útrob maratonce. Takže kdo to budete také zkoušte, pozor čokoláda dělá hrudky a pak nejde utěsnit uzávěr lahve.
Díky přítomnosti našich početných rodinných příslušníků jsme měli postaráno i fanklub a fotodokumentaci (poděkování mamce Hance), takže jsme se v Pardubicích cítili skutečně jako doma.
Na závěr chceme ještě pogratulovat ke skvělým výsledkům dalších heřmanoměstečáků. Zaprvé Jan Hamerník, který si v čase 1:27:08 doběhl pro zlato v kategorii M60 a Josef Wolf, který se v barvách AC Čáslav dokonce účastnil v rámci mistrovství ČR a zaběhl úžasných 1:20:41 a je tak 43. půlmaratonec v republice. Doufám, že se potkáme na Podběhu. Výsledky zde…