19.4.2014 – Vítek – Zatímco můj bratr se ponořil hluboko do bolestivých vod vytrvalostního tréninku, zvolil jsem já pro svou letošní maratonskou sezonu opět svůj přístup založený na velkých ambicích a malé vůli k realizaci plánů. Na výsledcích kontrolních závodů se to projevuje. Jeník drtí německé laufaře a zaběhl si pro první místo v terénním půlmaratonu s časem pod 1:20. Ne že bych ho chtěl napodobit, ale přeci jen jsem musel otestovat formu před pražským maratonem a proto jsem se vypravil na Pardubický vinařský půlmaraton, který se vyznačuje dobrou organizací, rychlou tratí i diváckým zájmem.
Nebudu zde zabíhat do podrobností své cesty na start, kterou poznamenala utržená řemenice alternátoru našeho vozu. Pouze bych rád poděkoval rodině Slezákových, která se celá zapojila do vyzvednutí mého čísla a jeho předání při mém příjezdu pět minut před startem závodu.
Předzávodní příprava se tedy nekonala a šlo se rovnou na to. V Pardubicích bohužel neběhají vodiči a proto jsem se pokoušel běžet podle tempa zobrazeného na mém chytrém aparátu. Ostré slunce, chabé podsvícení a oscilující hodnoty mne nakonec od tohoto snažení odradily a rozhodl jsem se podržet si tempo některého ze soupeřů. Los padl dvojici dívek, které zjevně držely tempo pro čas 1:30 což korespondovalo s mým zbožným přáním. Když si za pace makera zvolíte ženu, drží vás ve vašem odhodlání nejen dobrý výhled, ale i snaha neztrapnit se, navíc v tomto případě děvčata skutečně držela strojové vyrovnané tempo, které sám neumím dobře nasadit a udržet. V prvním kole jsem se cítil opravdu dobře a plán se plnil. Druhé kolo se střídavě hlásily krize, které jsem ještě překonával, ale už se přidala menší ztráta. Také sluníčko přikládalo pod kotel a běžci okolo začínali hudrovat.
Kromě známých tváří z podzimního běhu jsem měl možnost na obrátkách vidět také vedoucího běžce Mwangiho Joela. Ten rozhodně nevyniká výškou, ale krok má zjevně dlouhý dost. Zajímavé bylo, že jinak africké čelo zývodu se bělelo také ukrajinskými běžci. Naštěstí jsem jim stihl utéct tak aby nekončili závod před koncem mého druhého kola.
No, ve třetím kole moje děvčata odpadla, resp. zpomalila a já marně hledal své nové tempo. V závěrečných kilometrech jsem se cítil stále dobře a už jsem jen předbíhal ostatní, ale ztracené tři minuty už jsem stáhnout nemohl. Vzhledem k omezené přípravě jsem měl ze závodu nakonec dobrý pocit a chytil mě nový elán do dalšího tréninku. Tři týdny zbývají do PIM, to je moře času.