Aneb jak to „nevyšlo“ by Filip
Bostonský maraton je Mekkou běžců. S počátkem v roce 1897 jde o nejstarší souvisle probíhající maraton na světě, tradičně jej běží přes třicet tisíc závodníků a kvalifikovat se na něj je možné pouzevelmi slušným časem na jiném oficiálně měřeném závodě.
Mě se to povedlo loni na podzim, na drobném lokálním přímořském maratonu v New Hampshire. Za standardní situace by mi čas 3:08 asi těsně nestačil, nicméně letos kvůli povinnosti se očkovat proti Covidu část lidí nenastoupila a já prošel sítem. Zimní trénink kvůli nepříznivým povětrnostním podmínkám Vermontu nebyl příjemný, ale výsledky měl. Cvičný půlmaraton tři týdny předsamotným Bostonem jsem běžel kontrolovaným tempem 4:11 min/km, které jsem na konci zvednul někde k 4:08 min/km. To není keňské tempo, ale i Jeník už by musel popoběhnout, aby stačil. Takže nálada byla optimistická a pošilhával jsem k metě tří hodin, nebo aspoň jen malý kousek nad.
Poslední předzávodní týden měl Tomík jarní prázdniny, takže jsme vyrazili do Washingtonu na dovolenku, která se ukázala jako překvapivě náročná. A když jsem potom ještě od dětí chytil nějakou virózu, byť krátkou, trochu mě přešel humor.
Samotný Bostonský maraton je monstrózní akce. Letos závodilo přes dvacet tisíc závodníků z tuším 127 zemí světa, k tomu jejich rodiny, snad tisíce organizátorů, policie, armáda (viz teroristický útok na závodníky v roce 2013). Každý druhý člověk v Bostonu se zdál být nějak zapojený do závodu, iWikipedie uvádí zhruba půl milionu fandících. Co mě trochu nervovalo, byla logistika. Jednak pobytu s dětmi v Bostonu, včetně bydlení za městem, dojíždění autem a parkování. Jednak samotného závodu – ten startuje za městem a běží se do centra, je tedy potřeba být už brzy ráno ve městě, kde desítky školních autobusů celé dopoledne odváží závodníky na start. Z hlediska organizace je vše zařízené špičkově, ale zabírá to hodně času. Zvlášť pokud se váš autobus ztratí, jako ten náš.
Závod začíná asi šestikilometrovým seběhem. Zde jsem doufal nabrat pár desítek rezervních vteřin pro pozdější stoupání. Bohužel svojí liknavostí jsem nakonec skončil v sedmém, místo druhém,startovním koridoru a probíjel se tak dopředu přes tisíce o něco pomalejších běžců. Dole jsem byl s průměrným časem 4:18. Samo o sobě by to bylo mrzuté už tak dost, horší ale bylo, že i tento příliš pomalý čas mi dával co proto. Od samotného startu mě bolel žaludek a vůbec jsem neměl energii běžet, cítil jsem se jako na konci maratonu, nikoliv na začátku.
Dalších 15 kilometrů bylo mírně zvlněnou rovinou. Mačkal jsem se do trochu rychlejšího tempa, ale každá vteřina byla neúměrně pracná, přitom teplotní podmínky byly výborné a i dav prořídl. Čtyři kopce kolem třicátého kilometrů mi nechutnaly vůbec, přitom normálně si ve výbězích věřím. Na legendární Heartbreak Hill jsem se vyplazil s ještě akceptovatelnou průměrkou 4:19 min/km, ale s neschopností se napít nebo něco pojíst.
Původní plán byl vyrazit na čtyř kilometrový seběh a další čtyři kilometry roviny do cíle svižným tempem. V reálu už jsem jen zpomaloval a bojoval o to, abych nepřešel do chůze nebo nezačal zvracet. Poslední čtyři kilometry už jsem přepnul hodinky z tempa na vzdálenost a modlil se za každý metr, tuším jsem doklusával někde kolem šesti sedmi minut, už mi bylo všechno jedno. Dlouho nepamatuji, pokud vůbec, že bych se na konci závodu cítil takto. Cílový čas kolem 3h12min nebyl přímo zlý, ale rozhodně neodpovídal systematickému a nepřerušovanému zimnímu tréninku.
Stojí Bostonský maraton za účast? Určitě. Američané prostě sportovní akce umí. Na celé trati bylo neuvěřitelně fanoušků, kteří podporují úplně každého, i koho neznají. Děti rozdávají nakrájené pomeranče a cukrátka, občas je někde živá kapela či grilování, lidi v kostýmech, s více či méně vtipnými transparenty. Každý druhý závodník běží na nějaký dobrý účel či charitu, všichni se povzbuzují a hecují kupředu, v některých specifických místech je fandění hlasité až na hranici fyzické bolesti. Město závodem žije, pro spoustu závodníků je to životní událost. Sám jsem si to tak nevychutnal, ale mít možnost někdy podobný závod jít znovu, vážně bych uvažoval rezignovat na výkon a užít si tu neuvěřitelnou atmosféru.
Pro mě samotného bylo poučení v tom, že nestačí jen trénink, je třeba si pohlídat i přípravu poslední týdny před závodem, zvlášť pokud chci udělat výsledek. Nachlazení byla smůla, ale šel jsem mu naproti, nepohlídal jsem si ani jídlo ráno před startem a udělal jsem ještě pár dalších chyb. Ale jak říká MJ, „You never lose. You either win, or learn“. Takže pár týdnů odpočinek a zpátky do tréninku.