28.9.2013 – Jeník – Dobře rozběhaní z Podzimního běhu jsme se s Lenkou o týden později postavili na start Einsteinova maratónu v Ulmu. Nevíme kolik toho Einstein naběhal, ale asi hodně, když po něm pojmenovali maraton i triatlon. Do závodu jsme vstupovali s velkými obavami, já po bolestivé zkušenosti na pražském maratonu a Lenka úplně bez zkušeností. Nicméně přihlášeni jsme byli již od jara, tak nebylo kam couvnout. Alespoň nás to motivovalo přes léto běhat. Lenka si osvojovala dlouhé tratě a já jsem vedle ní relaxoval s vědomím, že už jsem to jednou odběh a teď už můžu v půlce vzdát. No nakonec se ukázalo, že tento styl přípravy byl velmi vhodný.
Závodní den byl pěkně studený, ráno bylo asi deset stupňů, ale nepršelo a nesvítilo sluníčko, což osobně považuju za ideální počasí. Do závodu jsem šel s jasným cílem. Začít velmi stabilně, běžet stabilně a dokončit to stabilně, to vše na tempu okolo 4.15min/km, tedy v čase pod 3 hodiny. Byl jsem i smířený s tím, že nakonec toto tempo neudržím, ale nechtěl jsem skončit jako v Praze přepálenej na patnáctém kilometru.
Taktika vyšla perfektně, hodně mi pomohly předchozí zkušnosti tedy, že jsem poznal, kdy už běžím moc rychle, přestože se cítím dobře. V prvních deseti km jsem se neustále nutil zpomalit, protože tempo pole bylo závratné. Maratón startoval společně s půlmaratónem a tam se lidi nešetřili. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že ty stovky lidí, co mě předbíhají tempem pod 4mim/km, to nemusí vydržet další 3 hodiny. Musel jsem se pořád korigovat podle hodinek a stupně zadýchání a nutit se jíst a pít, kde se jen dalo, abych se udržel v pohodě co nejdéle. Na desátém kilometru, než trať zaběhla do města, jsem si v rámci této taktiky došel na záchod a začal trošičku tempovat. Na dvacátém kilometru se oddělil půlmaratónský dav a já zůstal na trati skoro sám. Můj pocit v tuto chvíli byl, že to jde až neuvěřitelně lehce. Moje průměrné tempo bylo asi 5 sekund nad plán a já se cítil jako na startu. Na dvacátém prvním jsem předběhl vedoucí ženu a dle improvizovaného plánu chtěl zkusit trochu zrychlit a možná zabojovat o nějaké solidní umístění. V závodě nebylo tolik lidí, většina běžela půlmaratón a opravdoví maratónci byli v Berlíně, takže šance by tu byla. Předběhl jsem pár osamocených závodníků a viděl několik dalších přede mnou, ale pak už mě začaly docházet síly a bolet nohy, čímž zrychlování skončilo a odstup už zůstal stejný až do konce závodu. Poslední mentální milník pro pokus zvýšit tempo jsem si stanovil na třicátý pátý kilometr. Zde trať probíhá okolo našeho domu (jak lákavé zde skončit), ale hlavně odtud je to již pořád zkopce (spíš symbolicky, ale je) a není se na co šetřit. V tréninku jsme to často běhali a na cestě podle řeky šlo lehce udržet solidní tempo. No nakonec ani tady jsem žádné extra síly nenašel a začínaly mě brát křeče na bocích stehen, takže jsem radši zůstal v klidu a soustředil se na doběhnutí na stávajícím tempu (což bylo pořád skvělé okolo 4.10min/km). Jinými slovy závod se neuvěřitelně povedl, dal jsem to za skvělých 2:55:54 a nebyl jsem zdaleka tak odrovnanej jako v Praze. Lenka doběhla svůj první maratón bez velkého tréninku s přehledem za 4h 10min takřka s úsměvem na rtech, takže taky velký úspěch. Můžu říct, že tenhle závod mě trochu přesvědčil, že dobrý závod se dá absolvovat i bez extrémního sebezapření a bolesti a již přemýšlím, jak natrénovat na květen do Prahy. Tam to samozřejmě opět napálím od začátku na 3:45 a čekám, že shořím na sedmém kilometru…