Raidaran 2025, Bossost, Španělsko 12. – 15. 6. 2025
alias Los vorvos
Náš zkušený AR tým s názvem, který si nikdo nepamatuje, ošlehaný již dvakrát dánskými lednovými větry se rozlétl trochu dále do Evropy. Funguje to tak, že Fill napíše – pojedeme do Ekvádoru nebo do Jihoafrické republiky na pětidenní závod. Když pak sleví na Španělsko a 24 hodin, najednou vám to připadá blízko a krátké.
Přípravy se nesly v duchu shánění materiálu na speciální disciplíny. Především Canyoning, ferraty, kajak, lezení atd. Co nesehnal Filip, zapůjčil Pekari.
Tradiční balící chaos vypukl tentokrát mnohem dříve, protože cesta autem si žádala odjezd již ve čtvrtek. Poslední panické nákupy v Decathlonu a go west!
Mezi španělské národní charakteristiky asi nepatří pořádek a plnění termínů. Slibovaný Raidbook, tedy návod na závod nedorazil týden předem, ale až když se tým už sbíral po Praze a to navíc pouze ve Španělštině. Na doporučení organizátorů jsme jej překládali za pomocí AI a to asi třech různých chatbotů, pokaždé s jiným výsledkem. Během jízdy docházely na email navíc další aktualizace a opravy, takže zmatek tak říkajíc sílil. Zmatek se také mísil s obavami, protože jedna informace z Raidbooku byla, že anglicky umí z celého realizačního týmu jen ředitel závodu. Nebylo tedy jisté zda budeme vůbec vědět co, kdy a jak máme dělat.
Zkrátka naše 20 hodinová cesta se nesla ve veselém duchu studia závodu a pravidel, kontroly vybavení plánování strategie.
Do místa bojových operací jsme dorazili s velkým předstihem, což bylo využito především k Fillovu rychlokurzu slaňování na osmě s prusíkem. Já se hned na začátek břinknul helmou o pilíř mostu a Šaman se šprajcnul na prusíku. Ale jinak jsme tuto disciplínu během hodiny zcela ovládli a nic nás už nemohlo odradit od sestupu do kaňonu s vodopády a kluzkými kameny.
Samotné Bossot, je kouzelná katalánská, z kamene vystavěná vesnice pod hřebeny Pyrenejí. Kromě několika obchodů s alkoholem a olivami tu lze najít také malebné hospůdky a kavárny. Většinou bohužel zavírají těsně před tím než přijdete.
Mají tu také sportovní halu, kde bylo zázemí závodu. Během dospávání náročné cesty na místním fotbalovém hřišti se vyřešil náš problém s jazykovou bariérou. Potkali jsme stavitele trasy a hlavního rozhodčího a byl to Čech. Říká se mu Kajman a kluci ho znají z roganingových závodů. Jako hlavní rozhodčí nám mohl vysvětlit nejasnosti ohledně pravidel – ale nevysvětlil. Říkal, že je ještě nečetl. Mohl nám říct ledacos k trati – ale neřekl. Řekl, že se máme nechat překvapit. Ale řekl nám, že to dáme, že to nic není. To nás hodně uklidnilo, hlavně když jsme viděli jeho nohy rozedřené z přípravy trati. Také se ukázalo, že závod na 24 hodin se píše jen proto aby parametry seděly do evropského poháru, ale ve skutečnosti se jedná o 29 hodin.
Co nás skutečně vyděsilo, bylo úmorné parno, které v údolí panovalo a střídalo se s bouřkami. V takovém počasí by závod byl dvojnásobné vorvo.
Balení na závod, chystání na spaní, stěhování kvůli mouchám a neustálé stravování vyplnilo zbytek dne. V nacpané tělocvičně byli po desáté všichni překvapivě ukáznění. Nebo alespoň myslím. My jsme odpadli tak, že by nás nevzbudila ani pravá španělská fiesta.
Takže ráno jsme byli odpočatí a připravení. Navíc počasí se výrazně zlepšilo. Bylo víceméně pod mrakem, ochladilo se, ale ne moc. Stačilo se tedy vyfotit, zapečetit mobil a hodinky a šlo se na věc. Z malebné návsi startovaly všechny týmy najednou do úvodního scorelaufu v kopečku nad vesnicí (5km, +400m, -400m). Zpočátku se šlo ve špalíru, pak se to roztrhalo a už jsme lítali. Mapu jsme zadali do našeho GPŠ (Geniálně poziční Šaman) a za hodinku už jsme mohli hupsnout na kola začít rubat první kopce.
Druhá etapa zahrnovala kolo (22 km, 1450 m stoupání, 325 m klesání), trekking (15 km, 1450 m nahoru a dolů) a kolo (22 km, 350 m nahoru a 1175 m dolů). V prvních části kola do údolí potoka Barranc de Mangalida bylo stoupání sice urputné, ale po dobrých cestách, obdobně tak sjezdy, ale ke konci výjezdu na Cabana deth Cau de Naut už byl terén horší a museli jsme často sesedat a tlačit. Kola jsme si nechali na krásné horské louce u rozjařených organizátorů, kteří nás povzbuzovali zvoncem a tancem.
Po rychlém přechodu do chůze následovalo krapet zpomalení, protože kopec byl fakt kopec a někde si zapomněl konec. Přechod hřebenovkou přes Montlunde (2518 m) se jevil na pohled do mapy z navigačního hlediska jednoduchý, protože se zde nacházela jen jedna cesta. Ve skutečnosti se však tato cesta často nenacházela a nebo se naopak různě rozcházela. Takže i v těžkém stoupání musel Šaman držet směr. Vrcholek trasy nás odměnil sněhem a také zvratem k sestupu. Bohužel i sestupy byly dosti technicky náročné, takže stále nešlo o běh.
Při klesání jsme také konečně dobrali vodu z ledovcových potůčků. Už nám vysychalo. Zvláště z neustálého požírání všemožných sladkých tyčinek, karamelek, datlí a dalších věcí, které člověku tak chutnají když si je má odpírat a tak snadno se mu přejí, když je jíst musí aby si zachoval tělesnou svěžest při fyzickém výkonu.
Nejnáročnější částí trasy se stal závěr poté co jsme minuli Cabana de Laujò. Naše kola se nacházela ve stejné výšce a prakticky na dohled, vzdušnou čarou 1,5 km, ale nevedla k nim žádná cesta a mezi námi zelo hluboké údolí potoka Arriu de Periabon. Nezbylo než sestoupat na samé dno údolí a potom se mimo cestu, kaňonem potoka Gotér Capran vyškrábat vzhůru zpět ke kolům. Tento úsek kilometr na délku a 400 metrů na výšku nám trval zhruba hodinu a zdál se nám doslova bez konce.
Za odměnu měl následovat prakticky jen sjezd na kole ke konci etapy. Naše původní taktika zaměřená na absolvování atraktivních pasáží jako je canyoning, říkala, že v případě potřeby nějaký kontrolní bod přeskočíme abychom stihli uzávěrku disciplíny. Nyní se ale ukazovalo, že to nebude třeba a stačí sbírat body jako korálky, navlečené na niti naší trasy. Tato nit se ovšem právě tady vydala ze strmého kopce, spíše necestou než cestou. Některé pasáže byly nad naše sjezdařské schopnosti a viděli jsme i u soupeřů pár menších pádů.
Nakonec jsme však slavně přijeli do TA2 (Refugi forestau dera Honeria) v 20:30, tedy půl hodiny před uzávěrkou a nadšeně se vrhli do přípravy na sestup kaňonem. Naše představa, že hupsneme do neoprenů a sedáků a rovnou se spustíme do hlubin, byla konfrontována s realitou, že je v tomto vybavení potřeba běžet další dva kilometry do kopce a najít nástupní bod. Kdo znáte vepřové ve vlastní šťávě, tušíte, jak jsme se při běhu v neoprenech cítili. A k dovršení utrpení jsme u vstupu do kaňonu zjistili, že nás již dolů nepustí, protože se jim tam hromadí závodníci. Šli jsme tedy zpět a dole se dozvídali novinky o dvou pádech – jeden s vykloubeným ramenem, druhý s otevřenou zlomeninou. Tak nevím, možná nemusíme být úplně všude.
Nicméně fakt, že náš plán, za kterým jsme se celý den hnali, se nakonec neuskuteční a také pokročilá denní doba a únava si v depu vyžádaly trochu delší čas na dobití baterek. Snědli jsme a vypili, co se dalo, Filip dokonce i cizí kolu. Potom si ještě v restauraci vyjednal klobásu s hranolky a vejci. Přičemž podezřele obsesivně veškeré své jazykové schopnosti využil na zjišťování délky klobásy. Nutno podotknout, že nakonec klobásu rozdělil mezi své druhy.
Takto posilněni jsme se soumrakem v zádech vyrazili na Stage 4: 14 km trekking, 1400 m vzhůru a zpět. Tou dobou se začaly po horách honit přeháňky. Nikdy nebylo jasné jak dlouho déšť bude trvat, takže tyvekové bundičky byly co chvíli nandávány a poté kvůli horku zase sundávány. Sloužily ale skvěle. Přidávám se do fanklubu Tyvek.
Kontolní bod 15, neboli Tirolina nás trochu zmátla. Věděli jsme, že tato atrakce už byla zrušena, ale mysleli jsme, že i tak máme cvaknout CP, naštěstí kolegialita mezi týmy je na těchto závodech super, takže nám vždy někdo poradil, když jsme váhali, jak se věci mají.
To jsme využili i u CP 16 Cueva (jeskyně), tu se nám totiž podařilo minout a museli jsme se vracet. Měli jsme sice dvě mapy, ale já jsem se hodně ztrácel v odhadu vzdáleností, takže jsem Šamanovi nebyl moc ku pomoci. Jeden pozitivní efekt však epizoda jeskyně měla. Šama to tak namíchlo, že vyrazil tempem, kterému jsme sotva stačili. A že se jednalo zrovna o nejtěžší část treku.
Stoupali jsme na Còth de Uèrri (2279 m) s čelovkami a s hřměním nad hlavou. Cesta byla sice po turistické značce, ale Klub španělských turistů zjevně nebyl nikdy na stáži u českých kolegů. Najít cestu také nebyl hlavní problém. Těžké bylo především poznat, kde na trase leží kontrolní bod. To se nás u CP 18 naštěstí už netýkalo, protože nás došel rozhodčí Kajman, který už kontroly sbíral za posledním týmem (tedy za námi). S ním jsme bod minout nemohli.
Zní to sice smutně, že jsme byli na konci pelotonu, ale hodnocení závodu se tu dělá trochu jinak. Nejlépe hodnocené jsou týmy, které dojdou nejdál bez vynechání kontrolního bodu. Teprve pak rozhoduje čas. A my jsme zatím šli bez ztráty kytičky (kaňon a tirolinu nám slíbili započítat jen s udělením časové penalizace), takže jsme byli na konci, ale nebyli jsme poslední, neboť jiné týmy už stihly kontroly vynechat.
Závěrečný sestup zpět do TA4 byl nekonečný a úmorný, alespoň, že ta gravitace hrála pro jednou v náš prospěch.
Představa, že nás brzo čeká další vorvo trek nás už v pokročilé únavě úplně nelákala, tak jsme se pro zatím soustředili na to pozitivní. Čekal nás poměrně snadný přejezd (jen s troškou obav z pádu ze stezky vystavěné na vysokém tarasu) 6 km do Canejan a zde bylo zázemí s teplou vodou a s našimi vaky pro ferratu. Ve vaku jsme také měli naše jídlo, hlavně hotovky jelení ragů a kuřecí s rýží. V tomto místě ostatní týmy odpočívaly a čekaly na otevření další části trati v 6:30. Většina lidí spala tvrdým spánkem na tvrdé dlažbě a nevnímala nic co se dělo okolo. Také Šaman si dal šlofíka. Řekl, že to bude minuta, ale nakonec to bylo jen 53 vteřin. A bylo po únavě. Další trek do hor (10km, převýšení 780 m nahoru a zpět).
Charakter krajiny byl jiný. Zelené louky spásané koňmi, oblé kopečky a na nich rozeseté zbytky kamenných hospodářských stavení. Při stoupání nám nad hlavou blýskala bouře, ale co – Tyvek. Co nám trochu komplikovalo orientaci a výhledy na horské štíty byla mlha. Také cesty značené v mapách se map poslušně nedržely a ztrácely se v podrostu. Přesto jsme dokázali urputným průzkumem najít bod CP22 na hranici lesa a louky, který několika týmům unikl. Další příčky vzhůru pořadím. I my jsme tady byli nápomocni soupeřům, tentokrát z Francie, kteří se rádi svezli na dvou bodech s námi. Nejvyšším bodem trasy byl CP23 na vrcholu Tuc des Pans (1725 m). Moc roztomilý kopeček.
Dalším navigačním oříškem se stal bod CP24 na Cabana de Cap des Malhs. Cesty se ztrácely ve vegetaci a vegetace se ztrácela v mlze. Naštěstí Šaman chytil správný směr i poslepu a když vítr odvál cáry mlhy, Cabana se vyloupla přímo v našem směru. Dolů na základnu jsme se vraceli spokojení, unavení a umáčení. Už jak přicházíme plánujeme nutné kroky k rychlému přesunu. Z vaku vzít sedáky, helmy, odsedky, uložit do něj přebytečné věci jako hole a … vak nám omylem odvezli do cíle.
Naštěstí jsme se tu opět potkali s Kajmanem. Zařídil nám, že vak bude čekat u ferraty. Bohužel v něm byla i Filipova helma. Statečný ten jinoch se rozhodl pokračovat bez ní. A to zrovna na mimořádně technickém sjezdu Pista Porredon. Tato 12 km etapa nás zavedla zase do údolí řeky Arriu Garona a to tak doslova, že jsme málem začali s koly brodit podél jejího břehu. Naštěstí nás místní pejskař katalánštinou upozornil, že cesta vede přes skalnatý vršek. Že následovalo vorvo tahání kol po skalách a schodech nemusím ani říkat.
Cesta neubíhala tak rychle jak jsme si představovali. Po CP27 na hradě Castèth de Les jsem na začátek ferraty dorazili půl hodiny po zavíračce. Přišli jsme tak o další technickou disciplínu, takže vlastně už o všechny, protože vodácká disciplína byla kvůli rozvodněné řece zrušena.
Zbývalo jen dorazit do blízkého cíle. Temperamentní Katalánci nás vítali hudbou, tancem a šampusem. Bylo to fajn. Dostali jsme taky skvělou pasta šlichtu s mořskými plody a kokakoly co hrdlo ráčí.
Zvládli jsme to. Bylo to asi 60 km na kole a přes 40 km chůze. Výškových metrů 7100 a dlouhých 28 hodin na cestě. Výsledkem bylo 17. místo z 26 v kategorii Elite. V nižších kategoriích bychom možná bojovali o vrcholné příčky. Jinými slovy, bedna zas unikla jen o vlásek.
Poslední disciplína tohoto víkendu pak obnášela jízdu autem bez upadnutí do kómatu. Střídání tak bylo častější než cestou sem, ale podařilo se nám bezpečně dostat přes půl Evropy domů. Sebou jsme si dovezli zážitky, zkušenosti, puchýře a opruzeniny a také velké plány na velké závody. Svět AR už se třese.
