(16.3.2018 – Jeník) Ježíšek se nemohl dívat na to, že již neuběhnu ani desítku a nadělil mi pod stromeček 20ti hodinový závod horským terénem. Pokud se mě tím chtěl zbavit na víkend, tak znám i levnější způsoby, pokud se mě chtěl zbavit navždy, pak se přepočítal (i když moc nechybělo).
Samozřejmě v tom měli prsty i Filip a Šaman, známí sado-maso-běžci, kteří považují běh po cestě a ve dne za urážku. My tři jsme tedy vytvořili (někteří dobrovolně, někteří méně) další variantu legendárního týmu Lenoši a chystali se vybojovat legendární bitvu v legendárním závodu Krkonošský survival. Všichni v týmu byli opravdu nažhavení podat ty nejlepší výkony. Např. Šaman mi při soukromé debatě sdělil, že Filip většinou začne zhurta a pak vyměkne, takže ho pak musíme strašně podusit. Naproti tomu Filip do mě na chatu hustil, že Šamana s tím jeho tempem hned zkraje snadno utavíme, ať mu spadne hřebínek. Já jsem si zase říkal, že ty blbce už teď nenávidím. Prostě týmový duch z nás přímo sálal.
I příprava na závod probíhala velice systematicky. Filip v rámci podušení ostatních členů týmu vyhlásil útok na příčky nejvyšší a za tím účelem nás před závodem bombardoval návody na trénink běhu v sedáku a fotkami z dovolené v Norsku. Šaman za účelem zdeptání ostatních hodně běhal včetně 50 km závodů. Já jsem nadával manželce (teda chtěl jsem říct Ježíškovi) a běhal příležitostně 4,5 kilometru volným tempem. Jako vždy pak příprava vyvrcholila 48 hodin před startem, kdy jsme začali shánět píšťalky, sedáky a folie na zakrytí mrtvol. Filip nás upozorňoval, že záleží na každém gramu, ať si odstraníme podrážky z bot a čísla z buzoly. Oblečení, že se má sestávat jen ze sedáku a běžecké vesty, v jejíž jedné kapse je chléb ve vajíčku a v druhé sebevražedná pilulka, pro případ, že by nás předběhla žena. Mě zaujal ten sedák a po bližším prozkoumání propozic jsem zjistil, že součástí závodu je i lezení po skalách, které jsem nikdy neprovozoval, a že pokud na to dojde při celkovém vysílení a v horských zimních podmínkách, tak jistě zemřu. Šaman mě uklidnil, že zemřu pravděpodobně již při brodu dravé řeky, takže vůbec nevadí, že Filip z důvodů šetření váhy ze sedáků vypáral většinu nosných prvků. V den startu však začali chodit trochu odlišné zprávy, když předpověď počasí hlásila pokles teploty asi o patnáct stupňů a vichřici se sněžením. Filip nejprve připustil, že by si mohl vzít větrovku, pak že by mohl do běžecké vesty nacpat náhradní triko. Po dalším zhoršení předpovědi a varování organizátorů před smrtí již natvrdo prohlásil, že bere opravdový batoh a opravdovou bundu a do batohu, že nacpe vše, co má doma a dá se sníst nebo obléct. Začal jsem mít strach – nevlastním ani speciální boty ani bundy a batoh mám jen na notebook.
Jediné, co mě drželo nad vodou, byl fakt, že jsem čtrnáct dní před závodem absolvoval pobyt v Krkonoších a potrénoval tak přímo v závodních podmínkách při mínus patnácti. Výsledek se dostavil – uhnal jsem si chřipku. Na startu jsem tak měl úžasnou formu a čekal, který z mých týmových kolegů mě bude chtít zdeptat či podusit. Na druhou stranu mě to usnadnilo rozhodování ohledně výbavy a strategie, tedy nacpat se do nejteplejších věcí, co mám, na to dát dvě tři vrstvy a do batohu jídlo a pití nejvyšší energetické hodnoty. Během závodu pak vydat co nejméně energie a co nejvíc přijmout a nechat se vést a krmit od zkušenějších kolegů. Gramy mě přestaly zajímat a kolik žen mě předběhne také. Dokonce jsem byl ochoten sehrát divadlo (lépe řečeno zcela realisticky projevit) pro Šamana a Filipa, že jsem zdeptanej a utavenej, aby se zklidnili.
Sešli jsme se na chatě KARA tři hodiny před startem, což se ukázalo jako docela pozdě. Již v 20:30 se totiž odjíždělo autobusy na start na hrad Pecka a do té doby bylo třeba připravit lyže k odvozu, absolvovat předzávodní poradu a namazat vazelínou všechny tělní záhyby a dutiny. Na přípravu mapy a její nastudování tedy mnoho času nezbylo. Filip s Šamanem ji tedy zaizolovali izolepou a strčili do batohu a šlo se na bus. Špičkové týmy využily jízdy k dolaďování detailů na mapě, a rozhodování, z které strany obejdou který kámen. Náš mapér – Šaman byl naprosto v klidu, mapu nechal v batohu a buď podřimoval, nebo spokojeně obzíral krajinu, jak ji bičuje vichr a sněhové vločky. To mě uklidnilo, bylo zřejmé, že už má vše vtisknuto do paměti a promyšleno do nejmenších podrobností a mapa je pro něj zbytečný cár papíru. K hradu jsme dorazili půl hodiny před startem a všichni v bojovné náladě plni odhodlání vyskákali z autobusů. Poté, co nás ofoukl vítr o rychlosti 30m/s a teplotě minus 8 stupňů, všichni zase rychle vyhodnotili, že nebudou plýtvat zbytečně kilojouly a na dalších dvacet minut jsme se uchýlili zpět do vozů. Pak již méně nadšeni jsme se přesunuli na hrad vstříc krutému osudu.
Pak už to šlo ráz na ráz. Organizátoři nás seznámili dvěma větami s pravidly a třemi větami s historií hradu, bílá paní nám hodila čísla, dostali jsme mapu a šlo se na zahajovací orienťák v okolí hradu. Batohy jsme si mohli nechat na hradě, protože šlo jen o krátký výklus ke 2 + 2 kontrolám a zpět. Teda mělo jít. Šaman nás rychle vyvedl na první křižovatku pod hradem a již nabíral směr první kontrola, když tu se zasekl. Sice jsem nečekal, že by byl nějaký orientační bůh, ale tohle bylo překvapivé. Byli jsme na známém místě na parkovišti, okolo vesnice a nebyli jsme schopni určit jednoznačně polohu ani směr. Vyběhli jsme v podstatě na blind po silnici za obec, že se to nějak srovná. Ovšem na první křižovatce zase naprosto neschopni ztotožnění s mapou. Já jsem to začal považovat za normální stav, zejména když okolo stejně zmateně běhaly ostatní týmy a to včetně těch, co hledali úplně jiné kontroly. O mě je známo, že se ztratím i na běžeckém oválu, a tudíž nevím, jaký je standard pro rychlost orientace ve tmě a ve vánici. Po další půlhodině zmatených manévrů, ale už to smrdělo nějakou levárnou. Nakonec vyšlo najevo, že šlo o krutý vtípek organizátorů, kdy mapa byla západovýchodně zrcadlově obrácena. Místo pár desítek minut, tak úvodní orienťáček trval nám 2,5 hodiny, nejpomalejším pak přes 4 hodiny. Připomínám vítr, mráz a vánici. Frustrace byla obrovská, hlavně když i po objevení principu mapy nebylo zrovna jednoduché podle ní jít:
„Kam jdeme?“
„Doleva.“
„Takže doprava?“
„Jo doprava, ale pak doleva, takže doprava“.
„Cože?!“
Pecku jsme tedy opouštěli značně vydeptaní s vědomím časového deficitu. Čekalo nás vzdušnou čarou 30 kilometrů do Krkonoš, ale samozřejmě přes kontroly, které nebyly úplně všechny na přímé trase. Optimisticky jsme pojali plán, že všechny posbíráme a dojdeme na první soutěž – nošení klád na kontrole č. 11. Postup ovšem zdaleka tak snadný nebyl. Většina trasy byla po poli, vítr neustával, teplota klesala a Filip vzpomínal, kolik bund a kalhot nechal doma. Šaman mu alespoň půjčil trenýrky, ale to bylo hodně symbolické s ohledem na jejich volný střih. Náš postup byl docela hladký, ale za daných podmínek přes zmrzlá pole, to rozhodně neubývalo, tak jak by mělo. Chvílemi jsme se snažili běžet, ale kromě úseků vysloveně z kopce, to nemělo žádný efekt. Batohy nakonec měly hodně přes pět kilo a běh s nimi tak rychlostí o moc nepřesahoval chůzi, zatímco ubíral o dost víc energie. Ke všemu málokdy se šlo po něčem solidním. Na silnici byla námraza, na cestách čerstvě napalý sníh, na polích zmrzlá oranice a v lese bahno. Kontroly se nacházely většinou na významných terénních bodech, jako jsou vysílače, triangulace a kapličky v polích, takže u nich panovaly brutální severské podmínky, kdy byl problém i udržet mapu či poslat kontrolní SMS. Bohužel my jsme neměli nějakou zvláštní taktiku a vždy jsme u kontroly plánovali další postup, což bylo velice nepříjemných pár minut, kdy jsme často nebyli schopni myslet, mluvit a ukazovat do mapy. Další kilometr jsme pak rozmrzali a snažili se vzpomenout si na dohodnutý plán. V této fázi jsme stále potkávali ostatní týmy, které z logiky věci měly dost podobnou cestu. Později jsme zkusili vytáhnout hůlky, ale moc se nám to neosvědčilo. Hlavně hodně překážely při manipulaci s mapou. V každém případě v týmu převládal názor, že vše absolvujeme v klidu a že nějaká hodina nás nezabije, což se nedá říct o mraze, dehydrataci apod. Tento přístup jsem uvítal hlavně já, protože z prodělané chřipky jsem byl pěkně nalomený a bál jsem se, že tohle by mě mohlo snadno dorazit.
Občas při průchodu vesnicí byla možnost se schovat do zastávky MHD, kde sice bylo mínus 8, ale nefoukalo tam, což nám připadalo jako v obýváku. Cpali jsme do sebe sušenky, housky a chleby ve vajíčku a snažili se napít z čím dál víc zamrzajících lahví. Díky tomu i vlažnému tempu jsme byli fyzicky docela fit i po dalších hodinách pochodu, kdy začalo svítat. Bylo jasné, že první disciplínu již nestihneme, ale chtěli jsme sebrat alespoň kontrolu, která se na letišti u JZD měla nacházet. Bohužel to nebylo dostatečně jasně vysvětleno, že ta kontrola bude odstraněna společně s koncem disciplíny. Zrovna zde to byl problém, protože letiště je široký pojem a tak jsme tam kontrolu dost dlouho marně hledali. Pak nám teprve došlo, že už tam není (později nám byla uznána). Letmý pohled do mapy nás utvrdil v tom, že už nemáme šanci stihnout většinu kontrol a že se musíme rozhodnout, zda sbírat dál kontroly ve východní části až na Černou horu s tím, že už žádnou disciplínu nestihneme, nebo se vydat přímo k Bejkárně a vynechat značnou část kontrol, ke kterým už se nevrátíme. Usoudili jsme, že jestli se nemáme ukousat nudou, tak musíme taky za těch 20 hodin dělat něco jiného, než jít od kontroly ke kontrole.
Nastoupili jsme na silnici na sever a po ní bylo třeba další tři hodiny šlapat do kopců nad Bejkárnou. To způsobilo v podstatě první krizi. Opadlo prvotní nadšení, skončila noc, viděli jsme na naše odulé oranžově-žluté ksichty a začal dost nekonečný den. Místo vzrušujícího boje o každou kontrolu byla před námi jen dlouhá cesta, na jejímž konci možná absolvujeme soutěž, ale bodový zisk bude pochybný. To nepočítám chmurné úvahy, jak se brodí řeka v mínus 15, což meteorologové slibovali na dopoledne. Monotónní chůze po asfaltu nás začala uspávat. Snažili jsme se inteligentně konverzovat, ale většinou to končilo prohlášením, že by to chtělo kafe. Podél silnice se táhla nekonečná vesnice, ale hospody byly přirozeně zavřené a nic jiného tam nebylo. V polospánku jsem poslouchal rozhovor Filipa se Šamanem, ale po chvíli jsem zjistil, že oba mluví ze spaní. Byla to dost divoká konverzace:
Š: „Kam s tím krámem jedeš?“
F: „Centralizace jaderné energie je nezbytná.“
Š: „Hlavně jsem říkal, že to má bejt zelený.“
F: Poslední dobou to začínají schvalovat.“
Š: „Cože?“
F: „To víš, že jo.“
Na půli cesty se konečně objevila otevřená samoobsluha. Vlezli jsme dovnitř, načerpat teplo, energii a kofein. V předsálí u košíků již na podlaze ležel jeden tým, tak jsme se k nim přidali na survivlovou snídani. Bohužel nebylo možné zde koupit teplé nápoje, ale i pití z regálu se svými 21 stupni nás příjemně zahřálo.Byla to dost psychická vzpruha – věděli jsme, že nezemřeme ani hlady ani žízní a trochu jsme přišli na jiné myšlenky. Je pravda, že jsme ztratili nějaký čas, ale bůhví, jak bychom dopadli bez této zastávky.
Mnohem veseleji jsme vyrazili dál a mimochodem zjistili z veřejného teploměru, že zima ve skutečnosti ustupuje – ukazoval minus 3 stupně. Absolvování brodu se začínalo jevit reálněji. Pro dosažení disciplíny Bejkárna bylo třeba se dostat do údolí Malého Labe. Bohužel použití údolní silnice bylo zakázané a tak zbývala pouze možnost přes hřeben. Opět, to co v mapě vypadalo jako zanedbatelný dvoukilometrový úsek na pár desítek minut, v reálu se projevilo jako nekonečná štrapáce. Cestičky, které jsme zvolili, se ukázaly být zasněženými potoky, kde se člověk propadal po pás do sněhu a bahna. Čím výš jsme se dostali, tím hlubší byl sníh a pár desítek metrů znamenalo hodně velké úsilí s neustálým vyprošťováním ze sněhových děr. Původně jsme mysleli, že máme docela časovou rezervu, abychom stihli časový limit disciplíny. Dokonce jsme docela vážně uvažovali, že ještě odbočíme dva tři kilometry k dalším kontrolám. Tomu jsme se teď museli jen smát. Ty dva kilometry znamenalo v těchto podmínkách hodinu, a to bez jakéhokoli zaváhání. Ono jen dohledání a zaznamenání kontroly nám zabralo třeba 15 minut. Nyní jsme se tedy dostali nahoru ke korytu potoka, u jehož ústí do Malého Labe začínala Bejkárna. Zbývalo pár set metrů z kopce a asi hodina, což se jevilo opět víc než reálné. No po 30 minutách jsme si to již nemysleli. Vzdálenost vůbec neubývala, okolí potoka bylo velice neprostupné a nebylo vůbec jasné, jestli to stihneme. Následovali jsme stopy jiného týmu, ale i ty ukazovaly, že jejich postup byl hodně chaotický. Někdo volil trasu podle potoka, přes klády a kameny, někdo se snažil držet nahoře ve stráni, kde bylo méně překážek, ale zato se odtud dalo pěkně sklouznout pár desítek metrů a to po držce. Občas někdo přeskočil na druhý břeh, aby zjistil, že je to tam stejně hnusný. I náš tým se takto rozdělil, a zatímco Šaman zmizel někde dole na druhém břehu, já s Filipem jsme se snažili držet směr po druhé stráni. Ke startu disciplíny jsme dorazili 7 minut před limitem.
Vtipné bylo, že už teď bylo jasné, že okamžitě po absolvování musíme vyrazit k dalšímu zlomovému bodu – vyzvednutí běžek a budeme to mít jen tak, tak. Nemohli jsme tedy ztrácet čas nějakým velkým převlékáním před a po. Pouze jsme tedy patřičně upravili oděv, schovali mapu a skočili do sedáků. Jelikož já se Šamanem jsme v tom byli poprvé v životě a na chatě nebyl čas na seznámení s technikou, Filip nám nyní dal krátký kurz lezení a základních bezpečnostních pravidel, což spočívalo v tom, že zařval „Dělejte volové!“ a zmizel ve vodopádu pod mostem. Naštěstí vyšlo najevo, že sedák by nám byl stejně na nic, protože vodící lano bylo bez mezibodů vedeno vertikálně a tak jsme se s lehkým srdcem spustili za Filipem. Pravda je, že se jednalo o symbolické asi 4 metrové slanění, takže pro nás začátečníky pěkný zážitek a minimální riziko. https://www.youtube.com/embed/-Lj_ZKcbDqg
Brodění a jeho následky byly až překvapivě bezproblémové, voda nám šla maximálně ke stehnům a hlavně se opravdu oteplilo. Přísahal bych, že snad tou dobou bylo nad nulou. Následoval pak prudký čtyřsetmetrový výstup (stále měřený) na druhou stranu údolí, kde jsme se dostatečně zahřáli a v podstatě už tam jsme měli kalhoty suché a v botách stejně jako před vlezem do vody – tedy značné vlhko.
Okamžitě jsme vyrazili směr vyzvednutí lyží. Na mapě opět pár set metrů, v reálu pak nekonečné překonávání dalšího hřebene. S námi běžely další týmy a vládla značná panika. Šaman prohlásil, že běží napřed zkusit urvat lyže. Vrazil nám mapu, ale zapomněl, že my nevíme, kde jsme a kam jdeme. Drželi jsme se tedy davu, ale čas se povážlivě krátil a tušili jsme, že lyže vydají jen kompletnímu týmu. Dorazili jsme na louku s chatou, ale depo tam zjevně nebylo. Podle mapy šlo o chatu dole po stráni. Zbývalo 3,5 minuty. Vrhli jsme se po zasněžené stráni tušeným směrem, vběhli na silnici a doběhli k čekajícímu Šamanovi 54 sekund před stanoveným limitem. Pravda organizátoři projevili jistou benevolenci k později přichozím týmům s ohledem na nejasné zadání limitních časů, ale stejně nás fascinovalo, jak v dvacetihodinovém závodě pak rozhodují vteřiny.
Pravda je, že toto byl v podstatě jakýsi vrchol našeho závodění. Za prvé jsme z předešlého vývoje byli poměrně vysílení (také jsme už kroutili 15. hodinu). Dále samotné nazutí běžek byla docela náročná operace. Největší pastí byly tkaničky na našich keckách. Nacucané vodou zmrzly (teď už určitě pod nulou bylo) a rozvázat se je podařilo až po několika minutách rozehřívání v ruce, zatímco zbytek těla mrznul. Přeorganizovali jsme batohy, odložili turistické hůlky do vaku a počali běžkovat. Filipovi to docela šlo (něvadž trénoval syčák), ale já se Šamanem jsme dosahovali v podstatě rychlosti chůze, i když určitě s menším úsilím a trošku osvěženi změnou pohybu. Já jsem si vzal staré lyže, co projdou všude, ale jsou o dvě čísla menší a pohyb na nich měl rozhodně daleko k běhu na lyžích.
Dojeli jsme asi 3 km na bufé na Rovince a sedli dovnitř na mapu. Měla následovat tzv. lyžařská časovka, ale z mapy bylo zřejmé, že se spíš jedná o celodenní túru náročným terénem s dohledáváním kontrol. Kontroly byly rozesety po obou stranách hlubokého údolí a na značné ploše. Dle dosavadních zkušeností, by byl zázrak to stihnout v určeném limitu (já jsem si ani nedovedl představit to vůbec absolvovat), nehledě na nutnost se pak přesunout na Karu. V podstatě se ani nedalo zkusit, jestli to půjde, popř. se spokojit s prvními kontrolami, protože ty byly už pěkně nahoře na severu a nepochybně by se zjistilo, že se to nestíhá v nejvzdálenějším bodě. Učinili jsme tedy zásadní, ale v podstatě jediné možné rozhodnutí, že sebereme nějaké dostupné kontroly a dojdeme do cíle. V daném místě a čase byly dostupné pouze dvě kontroly a tak se jevilo, že budeme vše stíhat s rezervou. To jsem kvitoval, protože se mi nohy už dost motaly a tušil jsem, že to nebude zase tak jednoduché, jak se to jeví v mapě. Po závodě jsem opravdu obdivoval jedinou hlídku (smíšenou), která lyžařskou časovku dala. Musel to být výkon na úrovni běžkařského závodu.
Dvě zbývající kontroly jsme opět díky Šamanovi poměrně hladce našli a cestou ještě potkali rodinu Řehákovu z Městce. Ani nebyli moc překvapeni, že nás vidí – říkali, že když viděli závodníky s vestami, hned si pomysleli, že se tu jede nějaká prasečina a že tu určitě bude někdo z klubu. První kontrola byla kousek pod bufetem, ale zato druhá byla na vysokém skalnatém vrcholu, jehož poslední část jsme zdolávali s lyžemi na ramenou po spádnici (pak jsme tedy zjistili, že tam vede turistická cesta). Bylo to takové pěkné zakončení sbírání bodů. Vtipné bylo, že minutu po nás dorazil organizátor a kontrolu sklidil se slovy, že už tam stejně nikdo nedojde.
Vydali jsme se směr cíl na Kaře. Odsud to znamenalo hlavně sjet dolů do údolí. Těšili jsme se, že konečně zúročíme lyže a dlouhé stoupání, ale ještě nás čekala jedna zrada. Cesta, kterou jsme zvolili, byla rozježděná od traktoru, načež rigoly a hroudy zmrzly, takže se nedalo v podstatě rozumně kontrolovat lyže. První úseky jsme ještě sjeli, ale místo užívání si sjezdu šlo spíš o boj o život. Také rychlost nebyla nic moc. Druhá část už byla hodně špatná, jel jsem ji jen já, jelikož jsem měl staré krátké lyže, ale nakonec se mi to vymstilo. V některých místech totiž dokonce vykukoval štěrk, lyže se mi tam zasekly a já se navalil na hůlky před sebou, načež jedna praskla. Naštěstí to bylo opravdu již dole v údolí a tedy na posledních metrech, kde šlo lyže použít.
Na silnici jsme je sundali a po ní došli až pod sjezdovku ve Vítkovicích s víc než hodinou k dobru do limitu. Živě jsme si představovali, že kdybychom si nedali tak velkorysou rezervu, jak by nás ta hnusná cesta zdržela, a teď bychom museli sjezdovku vyběhnout za 8 minut. No sice jsme si nyní mohli jít v klidu, ale nic příjemného na závěr to nebylo. Na druhou stranu asi lepší, než třeba jít posledních 10 km jen po silnici či po poli. Takhle nám to ještě jednou připomnělo heroičnost okamžiku a na Karu jsme došli docela spokojeni s 80. kilometry v nohách, a jak se později ukázalo i s pěkným výsledkem (9. celkově, 5. v kategorii).
Co se týče celkového dojmu, tak atmosféra závodu je velice příjemná a zázemí na chatě patřičně romantické. Organizace klapala velice dobře, pokud se bere v potaz monstróznost závodu (50 kontrol asi na 200 kilometrech čtverečných). Letošní ročník byl hodně okořeněný počasím. Dokážu si představit, že za příznivějších podmínek by byl průběh závodu hodně odlišný (zejména by se člověk tolik nebál, že zemře a tudíž měl menší batoh a smělejší strategii – možná by pak spíš zemřel). Taky letos zvolený formát (start ve vzdálené destinaci, zahájení zašifrovanou mapou) způsobil velkou rozháranost celkového průběhu. Některé týmy v podstatě jen došly nejkratší cestou do cíle, některé (jako my) z toho měly boj o účast v disciplínách a ty nejlepší absolvovaly asi hodně perný orienťák. Dokážu si představit, že by mi víc vyhovovala nějaká hvězdicově uspořádaná struktura kontrol a disciplín, kdy by si člověk lépe volil, kam půjde a s jakou strategií. Na druhou stranu právě ten letošní průběh měl v sobě hodně napětí, kdy jsme se stále za něčím hnali a nebyli si jisti, jak se to vyvine.
Za sebe můžu říct, že průběh a pocit byl velice nad očekávání. Odběhl jsem to v silničních botách bez větších problémů, celou dobu jsem měl na sobě stejné tři vrstvy oblečení a zima mi nebyla a jídla i pití jsem měl akorát i s rezervou pro pocit jistoty. Tým dle mého fungoval skvěle – byli jsme na jedné vlně, postupovali jsme bez velkých problémů v klidu a docela efektivně. Zase jsem poznal nový typ závodění, nebo jak tuto aktivitu nazvat. Nejhezčí na ní je, že každý si v tom najde svoje a užije si hodně dobrodružství bez ohledu na výsledek nebo výkonost. Děkuji Ježíškovi, organizátorům a svému týmu, že mě tam tak pěkně povodili a vůbec mě neutavili a nepodusili.