12.5.2013 – Jeník – V rámci přípravy na pořádání vlastního závodu jsme letos absolvovali jeden z největších závodů v Čechách – Pražský mezinárodní maraton. Vítek jako skoroPražák se ho účastní pravidelně. Pro mě to byla první účast, jakožto i můj první maraton v životě. Obohacen touto zkušeností bych nyní rád předal příštím generacím nějaké své postřehy, jak na to (nebo spíš jak to nedělat).
Den před maratonem pěkně propršel, a proto jsme očekávali to nejhorší. V den závodu se ale objevilo nad Prahou sluníčko a společně s příjemně navlhčenými ulicemi vytvářelo ideální podmínky pro 3 až 4 hodinky utrpení. Organizace závodu byla perfektní, takže jsme si dělali poznámky, jak na to (například bychom taky mohli k startovnímu číslu dát zdarma celodenní jízdenku na městeckou MHD). Na Václaváku byla obří přípravná zóna, kde jsme se převlékli a uschovali své batohy, jakožto i prozkoumali přenosné záchodky zevnitř. Poté jsme se přesunuli na Staromák, kde je start i cíl slavného maratonu. Oba jsme byli zařazeni do druhé startovní vlny (Vítek díky svým předchozím výsledkům, já díky svému optimismu při přihlašování, kdy se udává předpokládaný čas). Přestože v první startovní vlně bylo asi 500 lidí, na startu jsme stáli asi 8 metrů od keňského čela závodu a po startu tudíž nebyl problém dostat se z davu a nastavit vlastní tempo.
Vítek mě sice radil, že hlavní je to nepřepálit, ale já bohužel nevěděl, jaké tempo už je přepálené a jaké ještě ne. Maraton se těžko zkouší nanečisto (můj dosavadní nejdelší tréninkový běh byl 39km), a tak bylo těžké říct, co snesu. Pro jistotu jsem se nešetřit se a nastavil velice ambiciózní tempo 3.55min/km, občas ještě zvyšované v případě, že jsem se chtěl s někým vyvézt. No, krize se dostavila překvapivě brzo – asi na dvanáctém kilometru. Na jednu stranu bylo blbé, že mi ještě 30km zbývá. Na druhou stranu jsem těch prvních 12km zaběhl tak pekelně rychle, že jsem si menší krizi mohl dovolit. Pořád jsem si představoval, že tak trochu zpomalím, oklepu se a pak nasadím takovéto udržovací tempo 4:30min/km. Na 21. km jsem se tedy dokopal ve stále velice solidním čase 1:25. Už jsem ale cítil, že to teď bude jen a jen horší. Začal jsem se loučit s vidinou skvělého výsledku, ba přímo jsem začínal přemýšlet, jestli se vůbec dostanu do cíle. Atmosféra na trati byla skvělá, spousta lidí byla takřka po celé délce trati, mezi nimi i má žena Lenka, která mě mohutně povzbuzovala, k čemuž měla četné příležitosti, protože trať se motá okolo Vltavy a několikrát přes ní, takže některé body trati se proběhnou asi šestkrát.
Sice se říká, že největší krize přichází na třicátém kilometru, ale toho jsem se nebál, protože už jsem se cítil tak blbě, že jsem si nedokázal představit, že by to šlo ještě hůř. No, ale šlo to. Moje tempo vytrvale klesalo teď už pod 5min/km (což jsem dle tréninkových výkonů myslel, že dokážu běžet i se zlámanýma nohama). Na třicátém pátém už bylo jasné, že vysněný čas pod tři hodiny nestihnu a opět mě přepadaly myšlenky na vzdání. Píchalo mě v břiše, v hrudi, svaly vypovídaly službu, na jedné noze jsem měl puchýř na druhé mě ukrutně bolel palec a stále zbývalo 7km. Také to počasí už se nezdálo tak ideální a stále více pálící slunce jsem začínal dost nenávidět. (Ostatně i profesionálové nakonec zůstali za očekáváními, takže asi opravdu nebyly podmínky tak skvělé). Jediné, co mě stále motivovalo pokračovat v závodě, byl fakt, že v této fázi závodu už nejkratší cesta do cíle vede stejně po trati a je lepší to doběhnout, než dojít. Začal jsem zastavovat v občerstvovacích stanicích, čím tempo klesalo dál k 6min/km. Každých 2.5km se střídaly občerstvovací stanice s banány, pomeranči, solí, hrozinkami a pitím a osvěžovací stanice s vodou popř. iontovým nápojem na pití a mokrými houbičkami na omytí. Snažil jsem se do sebe dostat všude něco, ale tělo už to moc nepřijímalo a necítil jsem, že by to nějak pomáhalo vyrovnat úbytek sil a tekutin.
V posledních kilometrech mě napadla strašná myšlenka: „Co když mě dohoní Vítek?“. Občas jsem ho viděl po otočkách v protisměru a vypadalo to, že si drží pěkné stejnoměrné tempo. V nejlepší formě tady maraton zaběhl za 3h03min, takže v tuhle chvíli už by se mohl blížit. No ukázalo se, že průběh jeho závodu byl v podstatě stejný jako můj, jen trochu pomalejší a to přesto, že nevybíhal s takovými ambicemi jako já. V jeho případě byl trénink dost narušen problémy se zády (neboli místo čtyř měsíců trénoval jen čtyři týdny) a to se v maratonu projeví.
Posledních pár kilometrů už se změnilo v peklo. Čím víc jsem zpomaloval, tím déle každý kilometr trval a samozřejmě s přibývajícím časem se zase zhoršoval můj stav. Občas jsem už zastavoval i mimo občerstvovačky, ale to vždycky diváci u trati začali křičet „Nevzdávej to!“ a „To už doběhneš!“. Na jednu stranu jsem měl chuť jim odpovědět, ať mi to předvedou, na druhou stranu mě to opravdu pomohlo popoběhnout a zkrátit to utrpení. 1km před cílem na odbočce do Pařížské jsem se kouknul na hodinky a zjistil, že můj čas je 3h3min. Docela mě to překvapilo, protože to byl vlastně pořád solidní čas a vůbec neodpovídal výkonu za poslední hodinu. Poslední kilometr mi trval dalších šest minut a závod jsem tedy dokončil pod 3:10, což je sice pěkný výsledek z prvního maratonu, ale vyvstala věčná otázka, jestli by to šlo rychleji (popř. stejně rychle s méně bolesti), pokud bych nenasadil onu anti-maratonskou strategii (viz krásné sestupné kilometrové mezičasy). Samozřejmě ihned po doběhu, když jsem polehával na dlažbě v křečích, jsem se zapřisáhnul, že už maraton nikdy nepoběžím. Tento pocit ale většinou za pár dní odezní a člověk začne přemýšlet, že by si mohl zaběhnout pro změnu třeba ultramaraton. Oficiální výsledky zde Vítek nakonec silou vůle dokončil za 3h41min, ale ten už se určitě přihlašuje na příští rok v pevné víře, že ty tři hodiny dá.
Závod lze vřele doporučit. Z organizačního hlediska šlo vše opravdu hladce i v nacpané Praze a atmosféra byla skvělá (samozřejmě k tomu přispělo i to pěkné počasí – udělali jsme si poznámku, že ho musíme na náš závod objednat). Osobně bych jenom uvítal pestřejší výběr v občerstvovacích stanicích. Organizátoři zjevně mají nastavený systém, že pokud vám nestačí, co dávají, tak si to musíte nést sami, což mi u tak velkého závodu přijde zbytečně minimalistické. Zejména závodníci, kteří stráví na trati ke čtyřem hodinám, by asi uvítali nějakou solidnější stravu (ne jen ovoce) a k pití kromě vody a ionťáků třeba ještě kolu na povzbuzení.