10.11.2013 – Vítek starší – Má letošní účast na Velké kunratické měla být již třináctá v řadě, avšak zákeřný virus zkřížil mé plány. Rozhodl jsem se tedy vyslat na dráhu svou novější verzi Vítězslav 2.0 . Možná by jiné rodiče mohlo zajímat, jaké to je, vidět první běžecké krůčky svých ratolestí, proto o tom krátce poreferuji.
Děti ročníku 2009 – 2006 mají v Kunratickém lese vytyčenou vlastní trať o délce 370m, v podstatě po rovině. Přihlášení probíhá až na místě a nehrozí vyprodání čísel jako na hlavní trati. Což ovšem neznamená, že by o závody nejmenších nebyl zájem. Jen na této trati se účastnilo 300 kluků a 200 holčiček. Také je to závod s čipovou časomírou, takže vše na úrovni. Cílem závodu je jistě namotivovat děti ke sportu a užít si rodinné dopoledne. Přesto se kromě našeho kloučka v tepláčkách a botičkách na sucháče okolo startu shlukovaly děti v elasťáčkách, adidaskách a v tričkách atletických klubů. Stejně tak kromě dojatých maminek a babiček postávali podél trati nervózní otcové se stopkami v ruce a ambicemi v srdci.
Start probíhá intervalově po dvojicích a není nic dojemnějšího pro rodiče sportovce, než vidět své dítě řadit se do koridoru. Víteček naštěstí nepodléhal těmto emocím a po startu se vrhl statečně do nerovného boje ve dvojici s čahounem o rok starším. Závod se vyvíjel dobře až k obrátce, kde ovšem závodník ztratil z dohledu maminku a zaváhal, zda by měl běhat sám s cizími lidmi po lese. Pak se ale dostala na dohled doprovodná babička, která nabídla i pomocnou ruku a tak dokončil s radostí a se ctí.
Každé dítě, které trať proběhne, vítězí, dostává odměnu a ze všech stran chváleno opouští závodiště. Ovšem rodiče, kteří namotivovali potomka k účasti a výkonu, čekají ještě četné nástrahy, například v podobě stánků se sladkostmi. My jsme neunikli cukrové vatě. Tomu říkám rychlé cukry. Sportu zdar!