Je možné se dohadovat, které české hory jsou nejkrásnější, nejvyšší nebo nejdrsnější, ale pro Městečáka budou vždy mít zvláštní kouzlo Železné hory. Možná se jedná o jedny z nejmenších hor v Čechách jak rozlohou, tak výškou, ale to neznamená, že tu není co objevovat a obdivovat. Naopak se dá říct, že vše je zde mnohem více pestré a pěkně na dosah. Z Heřmanova Městce můžete každý víkend podniknout nějaký pěkný výlet za zajímavým cílem – ať už na přehradu, do skal, na jeden z mnoha hradů, nebo třeba na rozhlednu. Nebo to můžete všechno oběhnout za jeden den…
V sobotu 2. června se o to v rámci nového ultraběhu – 50 mil železnohorských několik závodníků pokusilo pod záštitou Běžeckého klubu Heřmanův Městec. Spolu s nimi si trasu projeli i cyklisté v rámci veřejného tréninku oddílu Rudý leknín.
Jak výše naznačeno, o skvělé přírodní kulisy závodu bylo postaráno a když Železné hory zalilo sluníčko a modrou oblohu ozdobily bílé mráčky, srdce ultraběžců na startu zaplesala. Už z mapových podkladů bylo zřejmé, že trasa byla pečlivě plánována a rozvržena opravdovým znalcem regionu. Základní osou a motivem běhu byly železnohorské hrady, tvrze a opida. Ty byly pospojovány téměř osmdesátikilometrovým okruhem začínajícím na Východ od Heřmanova Městce, pokračujícím podél hřebene na jihozápad, podél Seče do západního cípu s pomyslným vrcholem na Krásném a poté se vracejícím přes Strádovské peklo zpět do Městce. Pro účastníky to znamenalo mimo jiné nastoupat 1.800 výškových metrů, včetně 173 schodů z Hedvikovského údolí.
Na startu u tvrziště Mrdice (kontrola č.1) se sešla poměrně konzistentní skupina běžců s dosti podobným přístupem k závodu – užít si celodenní běh a držet nohy v pohodě. Ze začátku tedy se celá skupina držela dost pohromadě, kromě běžeckých štafet, které samozřejmě měly jiné strategie a nejmladšího běžce Martina Štěpánka, který v mladické nerozvážnosti jejich tempo následoval. Mimo soutěž vybíhal také Pavel Novák, který ovšem plánovaně končil v Seči. Druhá kontrola se proštípávala na tvrzi ve Svojšicích a tady už došlo k rozvolnění pole – v podstatě rozdělení na dvojice/trojice, neboť nikomu se nechtělo trávit deset a více hodin o samotě.
Dopředu šli místní běžci a spoluorganizátoři Pavel Lopour a Jeník Plavec, využívajíce výhody znalosti trati. Další dvě skupiny Tomáš Bělohlávek s Petrem Plavcem a Pavel Lisý s Vítem Mrkvičkou a Karlem Holubem sice rozhodně nejsou v regionu cizí, ale přeci jen museli občas na křižovatce ověřit, kudy se trasa ubírá. Hojně sice následovala turistické značky, ale také neznámé polní a lesní cesty a závodníci tak opět nahlédli do neznámých zákoutí svého oblíbeného kraje. To beze zbytku platilo u třetí kontroly – hradiště Stoupec. Většině lidí naprosto neznámý objekt ležící jen kousek od silnice i turistických cest. Cesta k němu vede jen mechovou pěšinkou (nyní naznačenou fáborky) a z tvrziště zbyl pouze kopeček uprostřed kruhového příkopu. I přesto, či právě proto, působí místo docela tajemně a kolují pověsti, že organizátoři tu zabloudili třikrát – když hledali místo poprvé, když značili trať a při závodě samotném. Kleštičky byly na pařezu uprostřed – procvaknout kontrolní kartičku a přes paseku vzhůru do hor!
Pohodlná cesta navedla pozvolným stoupáním závodníky až na hlavní hřeben Železných hor k vysílači Krkaňka (kontrola č. 4), který bohužel od následující kontroly – hradu Lichnice dělí hluboká Lovětínská rokle. To znamenalo pěkně zpátky dolů k Lovětínu a nahoru ku hradu. Tato kombinace trošku sebrala vítr z plachet Martinovi, který sice neběžel ve dvojici, ale zato měl výbornou podporu rodinného týmu. Zatímco nabíral dech, Jeník a Pája šli do čela závodu. Nicméně Martin osvěžen je brzy následoval a další desítky kilometrů pronásledoval. Zároveň okolo oscilovala štafeta klubu Sráči, podle toho, který člen zrovna převzal kolík a v jaké byl kondici. Na druhou stranu rozbíhač štafety „FF“ Filip Holík byl v kondici nadprůměrné a zmizel daleko v předu. Na Lichnici organizátoři připravili vodu na doplnění, čehož bylo záhodno využít – teploty stoupaly k třicítkám. Kontrola byla u vstupní brány a tak přibyly další nastoupané a sestoupané metry. V sestupu se pokračovalo okolo žižkova dubu do Třemošnice a do Hedvičina údolí. Ovšem hned na začátku se tato malebná roklina opouštěla strmě vzhůru na hřeben Kaňkových hor. Místní zde pro snažší výstup vybudovali kamenné schody, což dalo běžcům možnost zkontrolovat stav lýtek hned poté, co odcvakli kontrolu číslo 6.
Kaňkovy hory jsou jeden z nejhezčích útvarů celého pohoří. Monumentální ostrý hřeben porostlý bukovým lesem skýtá krásné pohledy jak na něj, tak z něho. Trasa běhu vede pěšinkou na vrcholu hřbetu a připadáte si, jako když běžíte po obří střeše. Jelikož ultraběžci do kopce většinou chodí, patří mezi klíčové partie seběhy. Tento z hřebene přes sedlo Kubíkových dubů (kontrola č. 7) už prověřil, kdo má jak odolné nohy. Následovala sekce spíše rovinná Počátským údolím, které je světem samo pro sebe uzavřeným mezi Kaňkovy hory a Sečský vrch. Zde byla první občerstvovací stanice spočívající v bedničce s banány, sušenkami, závinem, okurkou, solí a vodou. Horko gradovalo, energie ubývala a tak jakýkoli přísun vody a jídla pomohl.
Následoval dlouhý výstup k Seči, kde si bylo možno zkontrolovat, jak daleko za vámi jsou další závodníci. Nicméně v této fázi to nevypadalo, že by došlo ke změně pořadí. Martin zaostával zjevně víc než jednu louku a Petr s Tomášem se odpoutali od Pavla s Vítem a Karlem. Pole uzavírala rodina Jelínkova s dvanáctiletým ultraběžcem, který absolvoval čtvrtinu trati.
Poté se probíhalo po promenádě okolo Sečské přehrady. Zde asi spoustu rekreantů slunících se u chladivé vody při pohledu na běžce napadlo „proč jsem si taky místo válení u vody nezaběhl osmdesát kilometrů“. No ale jak se říká „pozdě bycha honit“. Za hrází přehrady se začalo stoupat k Ohebu. Hrad je to opravdu obrovský i v současném pobořeném stavu. Kontrola byla až na zadním nádvoří, kam se muselo rozvalinami brány, když cestičku zavalil nedávno spadlý strom, a zdivo, jež z brány vybořil. Zato u kontroly se závodníci mohli pokochat výhledem na přehradní jezero s ostrovem. Ale pravdou je, že zde již nikdo neplýtval příliš silami, maximálně malé selfíčko na Facebook a rychle (relativně) dál.
Okolo Hotelu Jezerka na houpavou cestu nad pravým břehem a přes kořeny dolů k Pilce. Rozcestník Mladiny – kontrola č. 10 – a zase nahoru na Přemilov. V podstatě nejjižnější bod trasy, tudíž v podstatě začátek cesty domů. V cestě stojí již jen Krásné – kde je bohužel nejvyšší bod Železných hor (když započítáme vysílač – mimochodem kontrola č. 11). Ale výstup je odměněn občerstvovací stanicí v hospodě a také vědomím, že to bude již jen z kopce. Naneštěstí již bylo řečeno, seběhy nejsou v ultraběhu tak jednoduché a tak pocity byly rozporuplné. Martinův tým, jenž vstřícně obsluhoval i další závodníky pustil do éteru zprávu, že náskok vedoucí dvojice se zmenšuje. Také Tomáš s Petrem se v této fázi drželi takřka na dostřel čela závodu, což v ultraběhu jsou řádově kilometry a desítky minut. Zpomalení dvou závodníků v čele bylo dle pozdějších analýz způsobeno jednak uvadající kondicí Jeníkovou a zároveň tím, že seděli v hospodě a pili pivo. Poté však přišla on-line zpráva o blížících se soupeřích, tudíž byl urychleně vyrovnán účet a nastoleno příslušné tempo. To mělo za následek, že Jeník se pomalu, ale jistě uvařil na mnohakilometrovém seběhu přes rozhlednu Boika (kontrola č. 12) a opidum Hradiště (kontrola č. 13). Zde ještě mohli vedoucí běžci spoléhat na orientační problémy pronásledovatelů, protože trasa vedla do údolí dobrodružnou zkratkou začínající v zapadlém koutu opida. Nicméně navigace dle GPS byla povolena, tudíž u dobře vybavených závodníků ke zdržením nedocházelo.Ve strádovském údolí tak došlo, k čemu dojít muselo a Pavel se odtrhl od Jeníka, který musel předešlou sekci rozdýchat na hradě Strádově u kontroly č.13, kde ho již zastihl Martin.
Strádovské údolí je skrytým klenotem české přírody, dlouho zavřeným pro veřejnost v oboře. Skalnaté stěny a útvary na stranách údolí se dají srovnávat s Českým Švýcarskem a řeka Chrudimka je zde nejhezčí z celého toku, valící se přes balvany, zastíněná skálami a korunami starých stromů. Na závěr ke všemu skýtá pro závodníky zajímavé zpestření. Na druhou stranu řeky k Práčovu sice vede most, ale ten končí uzavřenou branou elektrárny. Jediná možnost je slézt po technickém žebříku k patě mostu a následně vyšplhat srázem ke hřbitovu na silnici v Práčově. Oboje s rozklepanými nohami po šedesátikilometrovém výkonu – kdo nezažil, žil nadarmo!
Co se týče vývoje závodu, bylo otázkou, jestli Martin začíná finální stíhací jízdu a stáhne i Pavla, nebo Pavel odpočatý z Jeníkova tempa bude nyní stupňovat rychlost a první místo si ohlídá. Nakonec se potvrdila druhá varianta, když po zbytek závodu se již pořadí neměnilo. Přeci jen na posledních dvaceti kilometrech bojuje každý spíše sám se sebou a lze jen kvitovat, že terén je zde příznivý, mírně svažený až do Městce. Pořád malebnou přírodou přes kochánovické rybníky na hrad Rabštejnek (kontrola č. 14) s možností občerstvení v poslední občerstvovačce v hospůdce Janovanka. Poslední nástrahou na trase je tak kopec do Uherčic, ale za ním je to opravdu již jen z kopce. Pro poslední průběžnou kontrolu se zaběhne na pověstmi opředené hradiště v Kostelci (nyní zde uprostřed valů stojí kostel) a následně se vbíhá zezadu přes park k městeckému zámku, kde je cíl. Pavel Lopour tak učinil v čase 9:13 za povzbuzování fanoušků včetně jeho rodinky. Martin Štěpánek dokončil v čase 9:52 a Jan Plavec dosáhl na čas 10:09.
Ve štafetách rozhodla o vítězství orientační chyba člena štafety FF (Filip Holík, Štefan Kocián, Lukáš Pospíšil, Josef Tanchyna), jenž nedohledal správně cestu a kontrolu na Hradišti. Promrhal tak výrazný náskok na štafetu Sráčů (Jan Řehák, Luboš Řehák, Vít Řehák, Štěpán Pošík) a ti tak slavili triumf, jenž šokoval svět ultraběhu a zejména je samotné. Třetí štafeta pod názvem „Kolouch, Méďa a Laň honí Jelena“ ve složení Jaromír Jelínek, Josef Meduna, Hana Jelínková doběhli v poklidu ve stanoveném limitu, aby stihli vyhlášení, přičemž Jaromír Jelínek absolvoval trať celou s dalšími členy štafety.
Cyklistická sekce probíhala v ještě pohodovějším duchu než běžecká část, neboť jak známo seběhy/sjezdy jsou na kole opravdu takřka bez námahy. V podstatě celé pole se sjelo v jednu velkou skupinu a ve výletním tempu všichni dokončili tak, aby stihli pojíst rizoto v cíli, občerstvit se U Slunce a dostavit se k vyhlášení výsledků. Byla vytvořena i cykloštafeta – Železná čtyřka, avšak i její tempo bylo velice pohodové s cílovým časem pomalejším než u běžců. Pravdou ale je, že charakter a profil trati není pro cyklisty vůbec jednoduchý a tedy všem, kteří trať absolvovali, náleží velké uznání. Bohužel došlo i k pádu a odstoupení, ale doufáme, že následky nebyly vážné a již je vše v pořádku.
Souboj na čas tak na kole probíhal výhradně mezi Pavlem Pickem a Martinem Písařem, když prvně jmenovaný neudržel vyhrocené tempo druhého a přibližně od poloviny závodu bylo rozhodnuto. Třetí místo bral s dalším odstupem Lukáš Pavlík.
Jak je vidět závod poskytl všem zúčastněným skvělé zážitky a zábavu a nelze než napjatě očekávat, zda bude druhý ročník a čím účastníky překvapí. Poděkování náleží Městu Heřmanův Městec za podporu činnosti klubu, Restauraci u Slunce a Domovu pro seniory za zázemí a OK – Keramice za tvorbu stylových pohárů a medailí. Zároveň děkujeme všem, kteří se podíleli na organizaci jakoukoli formou.